fr. Irenej Šiklar OP
Naděje se opírá o všemohoucnost a milosrdenství Boží. A právě na tyto vlastnosti se jistě chtěla odvolat i Matka Boží, když už se nadechovala k přímluvě za potrestaného anděla Petronela ve filmu Anděl Páně. Odpověď Pána Boha ve smyslu „Maruško, říkám ti, blbce ze mě nikdo dělat nebude“ ale připomněla, že je zde ještě další aspekt. Proto se na této zemi pohybujeme v doprovodu společnic naděje a bázně. Jedna se dívá dopředu na dobro, k němuž směřujeme, a také vidí, odkud přichází pomoc, s níž toto dobro můžeme dosáhnout. Ta druhá zase je vnímavá na zlo, které může přijít, a také na skutečnosti, z nichž by takové zlo vyšlo.
Bázeň, o kterou zde především běží, se nazývá bázeň Boží a zde je třeba vysvětlení, které se vynasnažíme najít u spolehlivého zdroje – Andělského učitele. Připomene nám, že pokud říkáme, že se bojíme v souvislosti s nějakou osobou, věcí, nebo dokonce jde-li o strach v souvislosti s Bohem, tak se můžeme zamyslet nad třemi možnostmi. Za prvé, bojíme se, protože ta osoba nebo věc je sama o sobě zlá. To ovšem u Boha nepřichází v úvahu. Za druhé, bojíme se, protože od určité osoby nebo věci nějaké zlo přichází, a to i přesto, že ta osoba nebo věc sama zlá není. Dítě, které dostane na zadek od těch, kdo jej mají rádi, to zřejmě potvrdí. Za třetí, bojíme se také někoho nebo něčeho, protože s ním nějaké zlo souvisí, aniž by je nutně musel působit on sám. Klidně se může jednat o zlo, které jsme způsobili my sami, a teď se prostě bojíme dotyčnému přijít na oči. Řekli jsme, že Pán Bůh sám zlý není, a proto se ho nelze bát jako takového. O druhém a třetím případu bázně se u něj však uvažovat dá.
Představme si teď člověka jako poutníka, který směřuje po cestě do nebeského Jeruzaléma. Jeruzalém, v němž Bůh je sám světlem a chrámem, je konečný cíl cesty, je to absolutní dobro. Je to dobro, o němž mu říká jeho víra. Vírou také poznává, že toto dobro je dosažitelné. Věří totiž, že se člověk může na této pouti opřít o Boží moc a milosrdenství. A pokud poutník nejen věří tyto pravdy, ale ví, že se to týká i jeho osobně, že Bůh chce jemu samotnému pomoci, tak se v něm rodí naděje.
Bylo již řečeno, že bázeň je tam, kde hrozí nějaké zlo, což na této pouti hrozí také. Bůh ale zlý není, tak jaká bázeň? Ačkoli však Bůh sám zlý není, tak zde mohou být určitá zla, která s ním nějak souvisí, a dokonce i taková, která on sám může způsobit. „Zlo“, které sám Bůh působí, se nazývá trestem. Jako zlo je to vnímáno, protože člověk přichází o něco, co je dobré. Nicméně trest sám, i když jakési zlo přináší, může být nakonec dobrý. To, co je důležité na této cestě, je totiž, zda směřujeme k cíli. Proto trest, který poutníka vyleká a tím způsobí, že se vrátí zpět na cestu, je vlastně dobrý. Pravda, taková bázeň se nazývá otrocká nebo služebná, ale pokud to zafunguje jako počátek navrácení nebo obrácení, tak to není špatné. Bohužel existují případy, kdy se člověk nezalekne trestu, ale spíš toho, že přijde o svět, který si zamiloval jako poslední cíl, a od Boha se odvrátí. V tomto případě zafungoval strach zvaný světský. Tohle už špatné je, protože, jak bylo řečeno, poutník je tímto sveden nebo odstrašen z cesty.
Kromě těchto druhů bázní zde máme ještě takovou, která se neděsí trestu, ale toho, že bude pro vinu odloučena od Boha. Je to bázeň synovská. Člověk kráčí k Bohu a odmítá uhnout nalevo, napravo nebo úplně zpátky nikoli z bázně před trestem, nýbrž proto, že se bojí, aby nebyl odloučen od toho, koho s láskou hledá. Dodejme ještě, že popsané typy bázní jsou jaksi vypreparované. Ve skutečnosti je tu samozřejmě široké pole, kde se mísí i strach z trestu i z odloučení, tedy jakási bázeň těch, co se snaží o nějaký pokrok, což je zřejmě častý jev mezi těmi, kdo putují do nebeské vlasti. Nebudeme to dále rozebírat, stačí, že už víme, že nelze automaticky říkat: naděje je dobrá a bázeň je špatná. Hlavní totiž je, aby poutník došel tam, kam jej srdce osvícené vírou táhne. A na této pouti mu pomáhají i naděje, i bázeň.
Vlastně ve hře je vedle víry a naděje i láska. Podstatné pro směřování poutníka je totiž to, co má nejvíce rád. Pokud je to Bůh, tak jej nějaké nepříjemnosti na cestě neodradí. S rostoucí láskou ale bude sílit bázeň synovská. Je to ta, kde není místo pro strach z trestu nebo z těžkostí. Zůstane tak nakonec pouze bázeň, která poutníka chrání, aby se vyhnul všemu, co jej od Boha může odloučit. Láska také způsobuje, že ačkoli je naděje individuální, přeci existuje i něco jako naděje, kterou poutník doufá pro druhé. To proto, že je díky lásce považuje za své druhé já.
Matka Boží tohle nepochybně zná nejlépe a Pán Bůh k ní promluvil jaksi kvůli nám. Udělal to nikoli s úmyslem vzít nám naději, ale připomenout, že zde je i důvod pro bázeň. Naděje totiž, ačkoli je to svébytná teologální ctnost, je obklopena dalšími ctnostmi a dary, díky nimž je schopna vést poutníka na jeho cestě. Vždyť předmět, ke kterému se naděje vztahuje, je poznatelný vírou. Láska zase způsobuje, že se objevuje spasitelná bázeň, která se dokonce řadí mezi dary Ducha svatého. Díky lásce se naděje také rozšiřuje i na další osoby. Tak člověk putuje tam, kde nakonec zůstává jen láska a to, co z ní bezprostředně vyplývá.
Převzato z časopisu OPusculum 6/2021.