Četba Písma

Lectio divina

Dalším z důležitých prostředků růstu v duchovním životě, který má své pevné místo v dominikánské tradici, je lectio divina, rozjímavá četba Písma svatého.

Je to nejstarší metoda čtení Bible v církvi, kterou praktikovali především církevní otcové a mnišské řády. Jejím cílem je proniknout k podstatě posvátného textu, dojít k „plnosti knihy“, tj. k pochopení psaného slova, a k „plnosti slova“, tj. k setkání s živým Slovem, Kristem. Nejde tedy o prostou četbu, ani o pouhé intelektuální porozumění textu, ale o čtení ve světle životní zkušenosti, o naslouchání živému Slovu a sjednocování se s ním v Duchu svatém.

Samotný výraz lectio divina lze přeložit jako posvátné čtení. Jde o individuální nebo společnou četbu kratšího či delšího úryvku z Písma, vnímaného jako Boží slovo a rozvíjeného působením Ducha svatého v rozjímání, modlitbě a kontemplaci.

Osmý způsob modlitby svatého Dominika: Rozjímavá četba

Svatý Dominik znal ještě i jiný, vznešený a upřímný způsob modlitby, kterou pěstoval především v době po liturgické modlitbě v chóru nebo po společném díkůčinění u stolu. Uvažoval v duchu o božských slovech, která právě bratři zpívali v chóru nebo v refektáři, a zároveň byl jimi povzbuzen.

Uchýlil se v duchu oddanosti rychle na osamělé místo a sedl si v cele nebo někde jinde, aby se usebral a v přítomnosti Boží četl a modlil se. Seděl potom klidně, nejdříve udělal kříž a pak otevřel knihu. Tak četl a nechal čtené působit na svou mysl, jako by slyšel Pána samého, jak k němu mluví, jak to říkají slova žalmu: „Naslouchat budu, co Bůh nyní poví“ (Žl 84, 9).

Bylo to, jako by vedl živý rozhovor s druhem. Někdy jeho hlas i jeho jednání projevovaly netrpělivost. Potom opět klidně naslouchal, rozmlouval a argumentoval, usmíval se a zároveň plakal, upřeně se na něco díval nebo sklonil hlavu. Pak opět klidně mluvil a bil se v prsa. Kdyby ho byl někdo zvědavý chtěl pozorovat, byl by viděl, jak svatý otec Dominik jde jako Mojžíš na poušť, přichází k Boží hoře Chorebu a vidí hořící keř, z kterého Pán k němu mluvil a před kterým padl na zem. Boží hora představuje prorocký způsob, jak snadno můžeme dospět od čtení k modlitbě, od modlitby k rozjímání a od rozjímání ke kontemplaci.

Když pak sám četl, často se sklonil ke knize a políbil ji, aby jí prokázal úctu, zvláště když to byla kniha evangelií nebo když vlastními ústy vyslovoval Kristova slova. Často odvrátil svou tvář a skryl ji ve své kapě, nebo si položil tvář do dlaní a zahalil se kapucí. Potom také plakal plný touhy a s vnitřní starostlivostí. Pak opět uctivě povstal a sklonil hlavu, jako by chtěl děkovat vznešené osobě za obdržená dobrodiní. A opět se zcela uklidnil a uvolnil a pokračoval v četbě knihy.

Doporučená literatura

Mario Masini: Úvod do lectio divina, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1993
Michel de Verteuil: Svítilnou mým nohám je tvé slovo, Pastorační středisko, Praha 1998
Scala paradisi – stupně k ráji, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996
Benedikt XVI.: Verbum Domini, posynodní apoštolská exhortace o Božím slově v životě a poslání církve, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011
Vladimír Schmidt, Pavel Konzbul: Lectio divina, in: Amen 7–8/2001