Jean-Pierre Torrell OP
Řekl to hned na začátku: Tomáš chce mluvit o Bohu, pokud je princip a cíl každého tvora. Tato prvotní danost – podobná podzemní řece, která spojuje a sjednocuje tři části a jejich četná pojednání – ovládá celý plán Sumy. Na podkladě této mnohosti je dílo vystavěno podle kruhového schématu, unáší svého čtenáře pohybem „vycházení–návrat“ (exitus–reditus), což je pohyb celého vesmíru, vychází z Boha, svého tvůrce, a vrací se k němu, svému poslednímu cíli. Tuto ideu si Tomáš možná vypůjčil z novoplatónského dědictví, které mu předali jeho učitelé, ale byla mu dobře známá odedávna, protože už v Bibli je Bůh Alfa a Omega všech věcí. Praktická hodnota této intuice je výborně patrná v druhé části, protože člověk jako svobodná osoba má výsadu, že se může do tohoto pohybu vědomě začlenit:
Protože člověk byl stvořen k obrazu Božímu, nakolik se obrazem označuje to, co je „intelektové, svobodně se rozhodující a co má sebe samo ve své moci“, jak říká Jan Damašský, tak poté, co jsme pojednali o Vzoru […] zbývá uvažovat o jeho obrazu, tedy o člověku, nakolik je i on původcem svých činů jako ten, kdo má svobodu rozhodování a moc nad svými skutky. (STh I-II, Předmluva)
Silné body tohoto krátkého textu jsou dosti jasné. Jeho odkaz na Vzor a obraz jednoznačně ukazuje ke konci první části, kde byl člověk představen jako obraz Boha; zde Tomáš kromě toho zdůrazňuje, že tento společník, kterého si Bůh dává, je „i on“ v jeho plánu pánem svého jednání. Tak se jasně ukazuje pouto, které v hloubce spojuje první a druhou část, a velikost toho, koho Bůh zve, aby se s ním spojil. Pokud jde o úvod do nové části, která začíná, nacházíme jej na začátku první otázky:
Nejprve musíme uvážit poslední cíl lidského života a poté to, čím člověk k tomuto poslednímu cíli může dospět nebo se od něj odklonit. To, co směřuje k cíli, je totiž třeba posuzovat podle tohoto cíle.
Je poučné a zároveň působivé vidět, že obrovská masa této druhé části s nesčetnými jemnými a podrobnými úvahami je zde seskupena do dvou základních kategorií: cíl a prostředky. K uvažování o cíli bude stačit pět otázek, ale kategorie „prostředků“ je tak rozsáhlá, že zabírá celý zbytek druhého a třetího svazku; z určitého hlediska ji nacházíme ještě ve třetí části.
Nemůžeme to říci dosti důrazně, neboť jde o důležitou věc, kterou nelze opomenout: chceme-li pochopit Tomášův záměr a jeho originalitu, je třeba vidět, že o lidském jednání v jeho celosti pojednává mezi dvojí úvahou o posledním cíli: na počátku celkové koncepce, neboť v řádu zaměření, úmyslu, je cíl první (abychom k němu směřovali, musíme ho poznat a milovat), ale také na konci výkladu, protože ve skutečnosti, v řádu konkrétního provedení, je dosažený cíl poslední. Mimoto, člověk ho skutečně dosáhne jen s pomocí milosti a následováním Krista, který přišel, aby nám ve svém lidství ukázal cestu k blaženosti. To bylo první slovo Sumy, ale Tomáš se neobává opakovat. Mezi pojednání o lidském jednání, které popisuje druhá část, a pojednání o blaženém životě, které Sumu zakončuje, vkládá do třetí části pojednání o Kristu – „jediném Prostředníku mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2, 5) – a pojednání o svátostech, které ještě patří k „prostředkům“, zanechaným jeho věrným, aby jim pomáhaly dosáhnout jejich cíle. Zkoumání obsahu této poslední části přijde později, ale bylo nutno to říci už nyní: uvažování o reditus, návratu člověka k Bohu, nekončí druhou částí; pokračuje v tertia, neboť tento pohyb končí až Kristem a v něm.
Ukázka z knihy Teologická suma Tomáše Akvinského, která vyšla v nakladatelství Krystal OP