Jan Chrysostomos
Nikdo nemůže vejít do nebeského království, nezrodí-li se znovu skrze vodu a Ducha. Kdo nejí Pánovo tělo a nepije jeho krev, přijde o věčný život. Toto vše se však uskutečňuje výlučně skrze ony svaté ruce, neboli skrze nic jiného než skrze ruce kněze. Jak by tedy člověk mohl bez jejich pomoci uniknout pekelnému ohni nebo dosáhnout připravených věnců? Kněží jsou totiž pověřeni duchovním plozením. Jim je svěřeno rodit skrze křest. Jejich prostřednictvím se oblékáme v Krista a jsme pohřbíváni spolu s Božím Synem a stáváme se tělesnými údy oné blažené hlavy. Proto jsou snad právem pro nás nejen strašnější než vládcové a králové, ale také cennější než naši rodiče. Oni nás totiž zrodili z krve a z vůle těla, tito jsou však příčinou našeho narození z Boha, onoho blaženého znovuzrození, opravdové svobody a milosti přijetí za syny.
Židovští kněží měli moc zbavovat tělesného malomocenství, vlastně spíš nikoli zbavovat, ale jen kontrolovat ty, kteří se ho zbavili. Víš přitom, jak byl tehdy kněžský stav vážený. Naši kněží však dostali moc nikoli nad tělesným malomocenstvím, ale nad nečistotou duševní, a to nejen moc kontrolovat její odstranění, ale dokonce jí zcela zbavovat, takže lidé, kteří jimi pohrdají, jsou daleko zavrženíhodnější a zasluhují větší trest než ti, kdo se vzbouřili spolu s Dátanem. Tito usilovali o úřad, který jim nenáležel, ale měli o něm rozhodně mimořádné mínění, což prokázali tím, že po něm s velkou horlivostí dychtili. Nyní, kdy se kněžství přetvořilo do stavu ještě lepšího a prodělalo tak veliký rozvoj, se pak dnešní lidé dopouštějí daleko větší opovážlivosti než tito dřívější. A mluvíme-li o pohrdání, usilovat o čest, která mi nenáleží, není totéž jako opovrhovat tak velikými dobrodiními. Toto druhé je totiž o tolik horší než to první, o kolik se liší opovržení od obdivu. Která duše je tak ubohá, že by pohrdla tak velikými dobrodiními? Já bych to do nikoho neřekl; leda že by někdo byl zasažen démonským ostnem.
Bůh dal kněžím větší moc než tělesným rodičům nejen v trestání, ale i v prokazování dobra. Rozdíl mezi oběma je tak veliký jako mezi přítomným a budoucím životem, protože jedni rodí člověka k tomuto, druzí k onomu. První nemohou od svých dětí ani odvrátit hrozící nemoc, ani je uchránit před tělesnou smrtí, druzí často zachránili i smrtelně nemocnou duši. Jedny totiž s laskavostí trestají, druhé rovnou ani nenechají padnout. Pomáhají jim nejen vyučováním a napomínáním, ale také modlitbami. Mají moc odpouštět hříchy nejen tehdy, když nás znovuzrodí, ale také později: „Je mezi vámi někdo nemocný? Ať si zavolá starší církve a ať se nad ním pomodlí a pomažou ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry nemocného zachrání a Pán ho povzbudí, a jestliže spáchal nějaké hříchy, bude mu odpuštěno.“ Tělesní rodiče rovněž nemohou pomoci svým dětem, když přijdou do sporu s nějakým člověkem z vyšších kruhů, který má velkou moc. Kněží je však často usmíří nikoli s nějakými vládci a králi, ale se samotným Bohem, když se na ně rozhněvá. Ještě teď se někdo odváží obviňovat mě z pýchy? Myslím si, že po mých slovech ovládne duše posluchačů tak veliká úcta, že už z pýchy a opovážlivosti nebudou obviňovat ty, kdo před touto hodností utíkají, ale spíš ty, kdo k ní přistupují z vlastního popudu a usilují ji získat sami. Když lidé pověření vládou nad obcemi nebyli moudří a velice bystří, své obce rozvrátili a sami sebe při tom zahubili. Jak velkou sílu asi potřebuje mít v sobě člověk, který má ozdobit Kristovu nevěstu, a jakou moc shůry, nemá-li selhat?
Úryvek z knihy Svatý Jan Chrysostomos: O kněžství (ed. Jiří Pavlík), která byla vydána v nakladatelství Krystal OP