Kateřina z Ricci
představitelka dominikánské mystiky
Svatá Kateřina z Ricci reprezentuje mystický rozměr dominikánského života, pro nějž je zásadní duchovní realismus.
Na jedné straně mimořádná, zázračná znamení jejího života s Bohem – zjevení ukřižovaného a vzkříšeného Krista, opakující se extáze a stigmata. Na straně druhé praktická služba „ve světě, kde je všechno vzhůru nohama“, realistické uvažování nejen při řešení záležitostí spojených s chodem kláštera, ale také v duchovním vedení druhých.
Svědčí o něm i její bohatá korespondence s přáteli, mezi nimiž nechyběli ani šlechtici či měšťané a kupci renesanční Itálie. Její dopisy se vyznačují rázností, rozumností, realismem a především výzvami k radosti. Kateřinina praktická spiritualita, její vyrovnanost a vnitřní klid pramenily právě z jejího mystického vztahu s Kristem. Z něho vyrůstala její lidskost, realismus, radost a odvaha.
Kateřina nám připomíná, že člověk byl stvořen k přátelství s Bohem a že cesta k plnosti lidství spočívá v co nejužším spojení s ním.
Život
Svatá Kateřina z Ricci se narodila 23. dubna 1522 v přední florentské rodině Ricciů. Když jí zemřela matka, dal ji otec na výchovu do kláštera benediktinek v Monticelli u Florencie. Ve dvanácti letech ji chtěl provdat, ale na její prosby jí dovolil vstoupit do kláštera dominikánských terciářek v Pratu. Při vstupu 18. května 1535 přijala řeholní jméno Kateřina.
Už v době formace se u ní začala objevovat různá mystická vytržení. Její spolusestry je však pokládaly za roztržitost a uvažovaly o jejím propuštění. Jen na velké prosby směla zůstat. V klášteře žila v přísném pokání. Milovala Krista a s ním chtěla vykupovat, usmiřovat a obětovat se za spásu lidstva. Jako odměnu jí Kristus vtiskl svoje rány do rukou, nohou a boku. V letech 1542–1554 prožívala v extázích i na svém vlastním těle Kristovo utrpení. V každodenním rozhodování prokazovala mimořádnou praktičnost a vynalézavost. Působila jako podpřevorka, novicmistrová a v roce 1552 ji sestry zvolily za svou doživotní převorku. Dbala, aby v klášteře byla poctivě zachovávána všechna řeholní pravidla.
Byla duchovní přítelkyní svatého Karla Boromejského, svatého Pia V., svaté Marie Magdalény de Pazzi; jako přítelkyně svatého Filipa Neriho s ním sdílela úctu k Jeronýmu Savonarolovi. Její dopisy jsou svědectvím italské duchovní literatury 16. století. Svou mimořádnou úctu ke Kristovu utrpení vyjádřila zvláště ve verších o umučení, složených z úryvků Písma svatého. Obětovala svůj život na odčinění hříchů světa, za obnovu církve a především za dobrý výsledek Tridentského koncilu. Zemřela po dlouhé nemoci v Pratu 2. února 1590.
Benedikt XIV. ji 29. června 1746 svatořečil.
Citát
Když jdu ke svému Snoubenci a nemám nic, co bych mu mohla nabídnout, protože ve mně nic dobrého není, předkládám mu jeho vlastní bohatství: místo své zlovolnosti mu dávám jeho dobrotu a místo své nedbalosti jeho dokonalá, svatá díla.
Neztrácejte radost a mějte Ježíše stále ve svém srdci. Mějte se na pozoru, aby do něj nevstoupil smutek či ochablost, protože pak by v něm Ježíš zůstat nemohl, protože on o žádnou takovou výzdobu nestojí. Pravými přednostmi srdce jsou pokoj, spočinutí a odevzdanost do jeho vůle, a když je Ježíš v srdci najde, rád v něm setrvá.
(Kateřina z Ricci)