O. Stanisław Tasiemski OP
„Církev potřebuje velkou obnovu důvěry, odvahu sdílet to, kým jsme, své radosti, obavy, pochybnosti, své otázky,“ prohlásil v interview pro KAI kard. Timothy Radcliffe OP. V pondělí 24. února spolu s kard. Grzegorzem Rysiem vedl rekolekce pro biskupy a kněze na téma služby a vzájemných vztahů s církvi.
ST: Otče kardinále, chtěl bych se nejdřív zeptat na důvod, proč jsi s o. Łukaszem Popkou napsal knihu „Otázka Boha“. Proč je důležitá četba Písma svatého? Jak můžeme uslyšet hlas Boha, když čteme bibli, jaký má Boží slovo vliv na náš život?
TR: Pro nás je Boží slovo slovem života a vždy, když čtu bibli, jsem pozván, abych prohluboval život v Bohu: není to jen informace. Spolu s o. Łukaszem jsme tu knihu napsali proto, že jsme se spolu radovali. Zamilovali jsme si Boží slovo, viděli jsme, že je životadárné a doufáme, že budeme moct tu radost, jakou jsme zažili, sdílet s dalšími lidmi.
Svatý otec Tě pověřil vedením rekolekcí před oběma částmi biskupské synody o synodalitě, které jsi se sám účastnil. Co, je to synodalita? Co dnes pro církev znamená?
Je obtížné říct to krátce, ale myslím, že v centru synodality je Ježíšův výrok: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18, 20). Tak tedy obnova naší účasti v životě Boha je neodlučitelně spojená s naší vzájemnou otevřeností. Lidé přemýšlejí o synodě jako o vládě, která rozhoduje o strukturách církve, to ale není jejím cílem. Jejím cílem je svržení bariér mezi námi v církvi, jež je velmi často rozdělená, abychom mohli společně hlouběji vstoupit do Božího života, a jestliže to uděláme, budeme mít hlubokou obnovu církve.
V pondělí zahájíš v Krakově společné rekolekce pro biskupy a kněze. Jaké problémy, Eminence, vidíš ve vztazích mezi biskupy a kněžími? Co zamýšlíš říct účastníkům rekolekcí?
Vždycky jsem byl knězem jako člen řádu. Moje základní vztahy se tudíž vždycky týkaly mých spolubratrů. Nevím tedy, co to znamená být diecézním knězem, ale během synody jsme objevili, že mnoho kněží a mnoho biskupů se cítí být přepracovaní a osamělí. Myslím, že v tuto chvíli je velice důležité, aby kněží znovu odhalili radost z kněžství, nikoli jako samo povolání, ale jako povolání v presbyterátu, v diecézi spolu s biskupem, a to vyžaduje velkou obnovu důvěry, odvahu sdílet to, kým jsme, své radosti, obavy, pochybnosti, své otázky. Doufám tedy, že při těchto rekolekcích budeme zažívat, že lidé budou překonávat obavy před sdílením toho, kým jsou, Boha, kterého milují, a to přes své vlastními úzkosti.
Byl jsi generálním představeným dominikánů za časů sv. Jana Pavla II. Co z období jeho pontifikátu považuješ za trvalé dílo přinášející plody v současné církvi?
Myslím, že jedním z mimořádných darů Jana Pavla II. bylo to, že se dostával k mladým lidem. Mám zato, že miliony mladých katolíků na celém světě byly hluboce osloveny projevenou láskou, a to změnilo církev navždy.
Blíží se 12. výročí volby papeže Františka na Petrův stolec. Jak změnil církev a jaký je jeho vklad do církve budoucnosti?
Myslím, že pro papeže Františka podobně jako pro papeže Benedikta, ač trochu jinak, je absolutně klíčové setkání. Benedikt XVI. řekl, že naše náboženství není náboženstvím knihy, ale náboženstvím setkání s Kristem. A papež František je především člověkem setkání. Když se s ním setkáš, cítíš, že je jedinou osobou v pokoji. A myslím, že velmi mnoho lidí bylo hluboce dojato pocitem jeho přítomnosti, jeho vztažené ruky, ochoty učinil církev pohostinnou pro všechny. Velice často říká, že všichni jsou v církvi viděni s potěšením: todos, todos, todos. Jistě, někdy tomu lidé špatně rozuměli a prohlašovali, že je relativista, kterého nezajímají nároky evangelia. To není vůbec pravda, protože veškerá přijetí pozvání přiblížit se Kristu a k sobě navzájem jsou vždy náročná a proměňující. Myslím, že jednou z věcí, jež nám dává, je vědomí, že ať jsme kdokoli, kýmkoli a cokoli jsme udělali, vždycky je cesta návratu k Bohu a Bůh na nás čeká.
Prožíváme milostivý rok, který připomíná, že „naděje neklame“. Zda a kde nacházíš znamení naděje v církvi v 21. století?
Mluvím-li o svých zkušenosti ve Velké Británii, myslím, že není pochyb, že si v mladší generaci, „generaci Z“, můžeme všimnout návratu k otázkám. Mám zato, že je to v dobrém smyslu vážná generace, která hledá vážné odpovědi. Dívají se na církev, její nauku a myslím, že mezi mladými lidmi přicházejícími do církve – když to vztáhnu na velké intelektuální centrum jako je Oxford – je vidět zvyšující se účast, větší hlad po Božím slovu. Úroveň praxe u mladší generace je vyšší než v předchozí generaci a vidíme dost velký počet osob fascinovaných a vstupujících do církve. Počet věřících v neděli stále klesá, ale snižuje se také průměrný věk, považuji to tedy za velké znamení naděje. Moc se mi to líbí. V prefaci o svatých mužích a ženách čteme, že Bůh probouzí v každém pokolení mladé muže a ženy vynikající svatostí. V těchto mladých lidech je proto smysl pro svatost a jim bude svěřený úkol změnit a obnovit naši církev. Pro mě je to znamení velké naděje.
Jaké plody očekáváš od tohoto milostivého roku?
Velmi, velmi konkrétní. Pro probíhající jubileum je to velice těžký rok. Existuje mnoho důvodů, pro které lidé na celém světě prožívají pokušení k zoufalství, kdy vidíme sílící znamení války na Ukrajině, na Blízkém Východě, v Súdánu, Myanmaru, stále vážnější projevy zhoršování klimatu. Tak v této době opravdu potřebujeme naději, která bude něčím víc než optimismem. Je to víra, že konečné vítězství, k němuž došlo v den Velikonoc, bude triumfovat v našem životě a rovněž v naší době.
***
Timothy Radcliffe se narodil 22. srpna r. 1945 v Londýně. Vstoupil do dominikánského řádu v r. 1965 a kněžské svěcení přijal v r. 1971. Studoval v Oxfordu a Paříži. V r. 2003 obdržel čestný doktorát Oxfordské univerzity. Přednášel Písmo svaté v Oxfordu a v r. 1988 byl zvolen provinciálem v Anglii. V r. 1992 byl zvolen generálním magistrem Řádu bratří kazatelů a tuto služby vykonával do r. 2001. V r. 2001 po skončení funkčního období generála řádu si Radcliffe vzal sabatický rok. V r. 2002 byl opět řadovým členem dominikánské komunity v Oxfordu. Dříve vedl institut Las Casas zabývající se otázkami etiky, řízení a sociální spravedlnosti v Blackfriars v Oxfordu. Kázal a veřejně vystupoval v mezinárodním kontextu. V r. 2015 byl o. Radcliffe jmenován konzultorem Papežské rady pro mír a spravedlnost. Veřejně hájil nauku katolické církve o nemožnosti uznat manželství osob stejného pohlaví. V lednu r. 2023 papež František určil o. Radcliffa, aby vedl třítýdenní přípravné rekolekce pro účastníky synody o synodalitě v říjnu r. 2023. Znovu vedl rekolekce před druhým zasedáním synody v r. 2024. V r. 2023 udělila Oxfordská univerzita o. Radcliffovi čestný titul doktora teologie. Sedmého prosince r. 2024 ho papež František zařadil do kolegia kardinálů a přidělil mu titulární kostel Nomi di Gesù e Maria in Via Lata.
Přeložila Terezie Eisnerová OP z polského originálu.