Pierbattista Pizzaballa OFM
Bylo by nesprávné pohlížet na Jeruzalém pouze jako na jakési velké muzeum nebo soubor posvátných míst, na nichž slavíme křesťanskou památku Ježíše Krista. Toto místo je také křižovatkou etnik a národů, tvořících „živé kameny“, lidské bytosti. Všichni nazývají zdejší křesťanskou komunitu, která zde sídlí, „mateřskou církví“. Jaký význam však má takové vyjádření?
Jeruzalém je mateřskou církví, protože je první mezi křesťanskými církevními obcemi a dala zrod všem ostatním církevním obcím. I proto není pouze jednou z apoštolských církevních obcí, jež byly založeny některým z apoštolů: sám Kristus dal jeruzalémské církevní obci její počátek. Tato církevní obec nebyla založena ani apoštoly, ani světci, nýbrž je místem, ze kterého apoštolové a světci vycházejí, aby dali zrod všem dalším církevním společenstvím.
A také je Jeruzalém mateřskou církví proto, že byla zrozena jako současně místní i univerzální církev. V tomto ohledu je důležitá událost Letnic: „Byli ohromeni a divili se: ‚Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči? Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfýlie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, Židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové: všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích.‘“ (Sk 2,7–11)
Jeruzalémská církev se tak od počátku rodí s univerzálním povoláním. Všechny národy tam byly tehdy přítomny; všechny národy slyšely promlouvat apoštoly ve své rodné řeči. Jeruzalém je připomínkou harmonie a jednoty těchto počátků.
Také dnes je toto město jediným místem, v němž křesťanské církve žijí společně. V situaci zraněné vnímavosti pro sebe vzájemně, ale současně také v živé touze po jednotě a sdílení. Každá z křesťanských církví má své vlastní kulturní centrum a sídlo své vlastní hierarchie v jiné části světa. Avšak všechny církve bez výjimky mají své vlastní srdce v Jeruzalémě. V tomto smyslu je toto město matkou, neboť reprezentuje všechny církve, které zde jsou přítomné. A tak se Jeruzalém stává velmi důležitým, byť ne dokonalým způsobem zachování jednoty.
Jeruzalém je mateřskou církví také proto, že vztah tohoto města se Svatou zemí je jedinečným způsobem napojuje také na dějiny, jichž je Svatá země strážcem. Zjevení Starého a Nového zákona se právě v těchto místech stává dějinami národů a místních kultur. Život mateřské církve je tak neodmyslitelně napojen na tyto kultury. Specifickým způsobem toto tvrzení platí o vztahu mezi židovstvím a islámem. Byť tento vztah často bývá zdrojem konfliktů, je také vztahem, který je pro život křesťanství zcela konstitutivní: bez vztahu k těmto dvěma monoteistickým náboženstvím by církev nemohla pokračovat v životě a v růstu v této zemi. Jsme zde menšinou. Bez vztahu k těmto dvěma náboženstvím, které zde tvoří demografickou většinu, bychom však nikdy neměli budoucnost, a to včetně těch základních otázek zachování života.
Jeruzalém je tedy místem a pokladem, které je stále významné pro život církve a křesťanů. Ať jde o vztah mezi historií a geografií, mezi zakládající událostí a místem, mezi památkou a aktuálním životem. Jeruzalém je počátkem a pramenem života všech církví; je vyjádřením našeho povolání k univerzalitě a jednotě, jež jsou dnes jistě narušené, ale stále životodárné. Jeruzalém je také výrazem neodmyslitelného vztahu s židovstvím a islámem, tak jako s počátky křesťanství.
Jak bychom mohli, shromážděni pod hradbami tohoto města, posvátného pro stoupence tří velkých náboženství, neobrátit své myšlenky k všeobecnému povolání města Jeruzalém? Toto povolání, které již bylo oznamováno proroky, je nepopiratelnou skutečností, neodvolatelnou realitou, zakotvenou v komplexitě dějin tohoto města a lidu zde žijícího. Židé, muslimové i křesťané společně označují toto město za svoji duchovní vlast. […] Jeruzalém je ve skutečnosti vždy tím městem, v jehož ulicích zaznívají rozličné jazyky, jehož kameny zakoušejí kroky národů všech ras a jazyků a jehož hradby jsou symbolem Boží prozřetelnosti a péče o celou lidskou rodinu. Jako mikrokosmos našeho globalizovaného světa musí být toto město, jestliže má žít své univerzální povolání, místem vyučujícím univerzalitě, úctě ke druhým, dialogu a vzájemnému porozumění. (Z homilie papeže Benedikta XVI. při liturgii v Jeruzalémě, v Údolí Josafat, dne 12. května 2009)
Jeruzalém je z tohoto důvodu plně modelem církve. V něm zůstávají zachovány všechny prvky prvotní církve – místní původ a všeobecnost, jednota, posvátnost místa a památka –, byť v narušené podobě, zapříčiněné lidským hříchem.
Z projevu jeruzalémského latinského patriarchy Pierbattisty Pizzabally OFM
přetištěného v Salve 4/2020 – Jeruzalém