Tomáš Akvinský
Zdá se, že v nižších věcech se štěstěna či náhoda projevuje. Někdy se totiž stává, že něco se děje štěstím nebo náhodou z hlediska nižších příčin, ale plánovaně z hlediska nějaké příčiny vyšší. Příkladem je, když jsou dva služebníci nějakého pána posláni na stejné místo a vzájemně o sobě nevědí, takže jejich setkání je z hlediska těchto dvou služebníků náhodné, protože ho neplánovali, ale z hlediska pána, který ho vymyslel, není náhodné, ale plánované.
Někteří autoři nechtěli takové věci náhody a štěstí, k jakým dochází v nižších věcech, vztahovat k vyšší příčině. Ti pak odmítali osud i prozřetelnost, jak to říká o Ciceronovi Augustin v 5. knize O Boží obci. To je v rozporu s tím, co bylo řečeno výše o prozřetelnosti.
Jiní autoři zase chtěli všechny případy štěstí a náhody, k nimž dochází v těchto nižších věcech (přírodních i lidských), vztahovat k vyšší příčině, kterou jsou nebeská tělesa. Podle nich není osud nic jiného než „postavení hvězd, ve kterém byl někdo počat, nebo se narodil“. To ale není možné. Za prvé to nejde u věcí lidských, neboť už bylo ukázáno, že lidské úkony podléhají působení nebeských těles pouze akcidentálně a nepřímo. Osudová příčina, má-li řídit to, co se děje osudově, musí však být příčinou toho, co se děje, přímo a sama o sobě. Za druhé to nejde u toho, co se děje akcidentálně, neboť výše bylo uvedeno, že to, co je akcidentální, není ve vlastním smyslu jsoucno ani jedno. Každá činnost přírody však směřuje k něčemu, co je jedno. Proto je nemožné, aby to, co je akcidentální, bylo samo o sobě účinkem nějakého činného přírodního principu. Žádná přirozenost nemůže sama o sobě učinit, aby našla poklad, když chce vykopat hrob. Je však zjevné, že nebeská tělesa působí na způsob přírodního činitele, a proto jsou i jejich účinky v tomto světě přírodní. Je tedy nemožné, aby nějaká činná síla nebeského tělesa byla příčinou toho, co se zde děje akcidentálně, až už jde o náhodu, nebo o štěstí.
A proto je třeba říci, že to, co se zde děje akcidentálně, ať už jde o věci přírodní, nebo lidské, má vztah k nějaké předcházející příčině, kterou je božská prozřetelnost. Nic totiž nebrání tomu, aby to, co je akcidentální, chápal nějaký intelekt jako jedno, neboť jinak by intelekt nemohl vytvořit výrok: „Ten, kdo kopal hrob, nalezl poklad.“ A jak to může intelekt vnímat, tak to může také učinit, např. když člověk, který ví, kde se skrývá poklad, pobídl nějakého venkovana, který o pokladu neví, aby šel na dané místo vykopat hrob. A tak nic nebrání tomu, abychom to, co se zde děje akcidentálně jako věc štěstěny či náhody, vztahovali k nějaké pořádající příčině, která působí skrze intelekt, a to především božský intelekt. Neboť jen Bůh může změnit vůli, jak se říká výše. A v důsledku toho musíme uspořádání lidských úkonů, jejichž principem je vůle, připisovat pouze Bohu.
Jestliže tedy vše, co se zde děje, podléhá božské prozřetelnosti jako něco touto prozřetelností předurčeného a jaksi předpovězeného, pak můžeme mluvit o osudu, ačkoli svatí učitelé toto slovo nechtěli používat kvůli těm, kdo jím označovali postavení hvězd. Proto Augustin v 5. knize O Boží obci říká: „Jestliže někdo lidské věci připisuje osudu tak, že osudem myslí Boží vůli nebo moc, pak jde o správný názor, ale nevhodné slovo.“ A ze stejného důvodu odmítá osud i Řehoř.
Úryvek z traktátu O činnostech tělesných tvorů v Teologické sumě, který vyšel v nakladatelství Krystal OP