Slova „slavení“, „oslava“ pocházejí od slova „sláva“, řecky doxa. Ta přísluší Bohu. Jeho sláva spočívala na hoře (Ex 24, 16), naplňovala stánek (Ex 30, 40) a chrám (Ez 43, 4–5), a dokonce celou zemi (Nm 14, 21), zjevovala se prorokům (nejznámější jsou asi Ezechielovy vize). A člověk Mojžíš žádal po Hospodinu: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“ (Ex 33, 18). Znamenalo to přiblížit se Bohu, důvěrně ho zažít. Lidé všech dob touží zakusit dobro, krásu, vznešenost, velikost i moc – tedy záštitu – převyšující vše poznané, proměnlivé a nespolehlivé. Bůh od počátku, od stvoření chce, abychom vyhradili chvíle i období radosti.
Naši starší bratři ve víře měli Bohem přikázáno třikrát do roka se představit před jeho tváří: na svátek pesach, jenž znamenal konec otroctví a naději na zaslíbenou zemi, na svátek týdnů (šavu’ot) – „v čas prvních snopků“ a současně na výročí darování Zákona, a konečně o veselém svátku stánků (sukot) po dokončení sklizně (srov. např. Ex 23, 14n). Vzdávali tak Bohu díky a slávu. Vyvolený národ chápal, že vzdávat Bohu slávu znamená mít na ní účast. Když přišla plnost času, sám Mojžíš, jenž kdysi nemohl spatřil Hospodinovu tvář, ale jen záda (srov. Ex 33, 22–23), se zjevil ve slávě v Ježíšově společnosti (Lk 9, 31).
My, lidé, však zároveň zakoušíme, že jsme hříšníci a postrádáme Boží slávu (srov. Řím 3, 23). Proto se Kristovou slávou musel stát kříž (Jan 12, 23; 17, 1n) – cena našeho vykoupení. Ježíš je Otcovou slávou v čase a prostoru, o tom vypovídá celý Nový zákon. V něm také čteme o naději, že jí můžeme dosáhnout (srov. Řím 5, 2; 8, 19), za zvláštní zmínku však stojí předcházející 18. verš: „Utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ Uvědomili jsme si někdy tváří v tvář utrpení, jak nesmírná sláva to asi musí být a čeká na nás, jestliže je co do míry nesrovnatelná s největšími pozemskými hrůzami?
Každé lidské slavení je výrazem radosti a vděčnosti: za život, lásku, úspěchy. Je patřičné nevynechat žádnou příležitost oslavovat. Člověku pookřeje srdce a mezi lidmi se utuží společenství, kde proudí pravá komunikace bez vítězů a poražených. Mají účast na slávě! Nepochybujeme, že v lidské oslavě dobra je – byť pouze implicitně – přítomný Dárce všeho dobra. Slavení přetvořuje; slavení Boha… „až k uskutečnění Kristovy plnosti“, jak nám sděluje II. vatikánský koncil v Konstituci o liturgii (srov. SC 2). Máme se stát „chválou jeho slávy“ (Ef 1, 12; srov. také v. 14).
Bůh svolává shromáždění (ecclesia), jde o sejití se s Bohem. Je nám svěřena bohoslužba. Zejména v neděli. – A „v neděli se nedělá a chodí se do kostela“. – Latinské slovo dominica znamená den Páně, oslavu Pánova vzkříšení. K propastně rozdílnému přístupu vyjádřenému v označení není snad třeba nic dodávat. Naším úkolem není pouze „pěstovat náboženský kult“, jak je tomu u přirozených náboženství. Ve slavení mešní liturgie se zjevuje a nám zpřítomňuje nebeská liturgie, celé tajemství spásy, oslava Otce skrze Synovo lidství v Duchu svatém. Zároveň jej oslavuje i naše lidství. Je to účast na životě darující se Nejsvětější Trojice.
Avšak „duchovní život nespočívá jen v účasti na posvátné liturgii“ (SC 11). Naším úkolem je zvnitřnit ji a prodloužit, aby se náš běžný praktický život postupně stával bohopoctou. Není snad právě toto zdrojem a důvodem trvalé radosti a energie v duši věřícího? Liturgie rovněž zbavuje subjektivismu a nabízí nadhled duchovnímu životu jednotlivce i společenství, a to jakkoli je malé, a staví do jeho centra Krista: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18, 20). To se manifestovalo zvláštní kapitolou našeho slavení, kterou byl covidový lockdown kostelů. Neděle bez liturgie, Velikonoce bez liturgie. Křesťané se učili slavit bez kněze. Hodně se také streamovalo. Ale z výše uvedeného plyne, že dívat se na mši není totéž jako se jí účastnit. Jistě, šlo o psychologickou podporu víry a snad ještě o něco dalšího, proč ne. Měli jsme však jedinečnou, ač nedobrovolnou možnost se v oblasti slavení mnohému učit v rodinách, mezi přáteli a samozřejmě každý ve své „modlitební komůrce“. Probouzela se kreativita a především touha, prožívali jsme bolest prázdnoty a stesku po liturgii. Kněží by bývali mohli ve streamech přístupným způsobem vysvětlovat, jak rozumět a žít perichorezi – vylití vzájemného přebývání Osob Nejsvětější Trojice do nitra věřícího díky Vtělení: „Otec je ve mně a já v Otci“ (Jan 10, 38); „… já jsem ve svém Otci, a vy ve mně a já ve vás“ (Jan 14, 20).
Ještě jednou vzpomeňme na oslavy vyvoleného národa. Starý zákon pečlivě popisuje, jak Hebrejové své hlavní svátky slavili i celý týden. Z Božího vítězství nad proradným Hamanem (kniha Ester) se o svátku purim hlučně veselili, jedli, popíjeli a pořádali karnevaly. Často se mi to vybaví, když o nedělích, a to mnohdy i velikonočních, zazní z kůru hudba v mollové (smutné) tónině nebo břeskné písně renesančních kancionálů v tempu lento (pomalu) a grave (těžce a zdlouhavě). Kdepak zůstaly metronomické značky zajišťující Michnově či Ebenově hudbě její výraz a originalitu? Bylo by hezké, kdybychom se zbavovali předsudků, že co je usebrané, není radostné, anebo „čím pomalejší, tím zbožnější“. Kniha Přísloví praví: „Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti“ (17, 22).
Terezie Eisnerová OP
převzato z časopisu OPusculum 1–2/2023