Jak chápat podstatu očistce?

Charles Journet

Smrtelným hříchem se duše odvrací od Boha a připoutává se k nějakému konkrétnímu dobru, které miluje nezřízeným způsobem. Není nic špatného milovat věci tohoto světa, naopak je to dobré, ale nesmíme se jimi nechat pohltit a odmítnout Boží lásku. Smrtelný hřích tedy obsahuje dvojí narušení řádu. První je svou měrou nekonečné, protože odvracíme-li se od Boha, odvracíme se od nekonečného dobra. Druhé je svou měrou konečné, protože stvořená věc, k níž se upínáme, je dobro konečné. Když přichází odpuštění, které mezi Bohem a mým srdcem obnoví pouto lásky, zjišťuji, že jsem narušil řád světa. Bůh mi daroval vnější pozemská dobra, abych s nimi nakládal ve světle. A já jsem s nimi naložil nezřízeně. Dal mi tělesná dobra, smysly, abych na jejich podněty reagoval ve světle, ale já jsem reagoval v temnotě. A konečně mi dal rozum, aby se otevíral světlu, a on se přitom považoval za střed. Jestliže je v okamžiku obrácení a opětného sjednocení s Bohem moje láska k němu velmi silná, vyvolá ve mně tak velikou bolest, že v mžiku odčiní veškeré způsobené narušení řádu světa. Stává se to, ale jedině zázrakem. Moje duše není dostatečně průzračná, aby jí láska prostoupila až do nejhlubších krajin. Použijeme-li přirovnání svatého Jana od Kříže, řekneme, že je jako špatně vyčištěné sklo. Propouští sice světlo, ale je zatemněna připoutaností ke spáchaným hříchům. Proto se musí očistit.

Co se stane, když zemřu, aniž bych dokončil očišťování, jež musí následovat po odpuštění smrtelného hříchu, nebo když zemřu s lehkým hříchem? Protože jsem zemřel v lásce, mohu vstoupit do oceánu Boží krásy. A jako moře vyvrhuje na břeh drobné oblázky, tak Bůh vyvrhuje všechny nečistoty. Tu vidím, že mi sice bylo odpuštěno, ale jen maličko jsem očištěn z mnoha a mnoha věcí, které jsem v minulosti napáchal… Vydávám se tedy na cestu očišťování, v němž duše spěchají zkrásnět, jak řekl Dante. Očištění spočívá ve dvou bodech.

Nejprve je nutno, aby se uskutečnilo zadostiučinění. Čeho jsem se dopustil, když jsem se nezřízenou měrou připoutal ke světu a tím se vzbouřil proti řádu, který Bůh stvořenému světu vtiskl? Pohrdl jsem božským zákonem, jednal podle svého a uzurpoval si hříšnou nezávislost. Protože však tento řád pochází od Boha, je neotřesitelný a „obstojí“ proti mně. Vyvýšil jsem se, a proto se jeho znovuuvedení do rovnováhy, kterou jsem narušil, uskuteční mým ponížením. Musím trpět. A jelikož v sobě tento řád zahrnuje nejen duchovní bytosti, ale celý vesmír, je to celý vesmír, který na mě doléhá. Duše v očistci trpí nejenom v duchovní oblasti, ale jako by je drtil celý, tedy i hmotný svět. Když uhodím do zdi, neucítím přeci bolest kamene, nýbrž vlastní, smyslovou bolest.

Něco tomuto popisu ovšem chybí, totiž zmínka o lásce. Svatý Tomáš jasně řekl, že bolest způsobená zrovnovážením světa nemá žádnou očistnou hodnotu, pakliže v duši, která ji přijímá, touží po ní a chce ji, není láska. Dříve než vstoupím do Boží blízkosti, řeknu: „Ó Pane, nechci vejít do tvé krásy se všemi mlhami, které dosud zastírají mé srdce. Prosím tě, rozptyl je a očisti mne.“

Svatá Kateřina Janovská přirovnává časný trest za hříchy k ohni odstraňujícímu rez. Tou měrou, jakou se duše shledává očištěnější, roste její blaženost, neboť se cítí být čím dál víc pod Božím vlivem. Pro srovnání si můžeme představit předmět, kterému obal brání přijímat sluneční záření. Až se obal spálí, bude tento předmět plně vystaven slunci. A skutečným sluncem je Bůh.

Toto je tedy první trest, kterému často říkáme trest smyslový, nebo také trest ohněm. Osobně raději volím termín, který se mi zdá jasnější – kosmický trest.

Existuje ještě druhý trest. Do lásky totiž nemohu vejít, dokud není úplně dokončeno očišťování mé duše. Nechtěl bych tam vejít se všemi svými pouty, ale zároveň zakouším bolest z oddálení blaženého patření. Kdybych byl býval šlechetnější, již bych vstoupil do patření, po němž tak horoucně prahnu. Duše se cítí jakoby zatemněna svou připoutaností ke spáchaným hříchům a současně cítí, jak jí Boží krása proniká až do hlubin, aby ji cele očistila. Nejvýmluvněji o této urputné bolesti vypovídají velcí světci, kteří ji zakusili již zde na zemi. Svatý Jan od Kříže říká: „Jako se vzácný nápoj lije jen do důkladně očištěné a připravené číše, tak Bůh, jehož přijímáte v číši své duše, vyžaduje, aby prošla velmi bolestnou, avšak žádoucí očistou.“

Očistec ale neznamená pouze utrpení. Přináší také radost, protože duše, které se v něm očišťují, mají víru a lásku a více nepochybují o svém spasení. Svatý František Saleský o očistci prohlásil: „Utrpení je vskutku tak veliké, že ani nejhorší trápení tohoto života se s ním nemohou srovnávat. Avšak také vnitřní uspokojení dosahuje takové míry, že se mu nevyrovnají žádná pozemská bohatství a potěšení. Duše tam jsou v nepřetržitém spojení s Bohem a dokonale se podrobují jeho vůli, či, lépe řečeno, jejich vůle je natolik proměněna, že si nemohou přát než to, co si přeje Bůh. Milují tam Boha více než samy sebe láskou čistou a nezištnou. Andělé je přicházejí utěšovat. Jsou si jisté svým spasením a jejich naděje je naprosto neotřesitelná. Je to šťastný stav, více žádoucí než obávaný, neboť jeho plameny jsou plameny lásky a milosrdenství.“

výňatek z knihy Promluvy o posledních věcech Charlese Journeta
dostupné v nakladatelství Krystal OP