Eucharistie jako zdroj křesťanského života

Petr Beneš CSsR

Správné místo eucharistie v životě církve vyjadřuje notoricky známá, jasná, stručná, a proto teologicky bohatá charakteristika eucharistie jako zdroje a vrcholu křesťanského života. Zdroj je místem, odkud se život šíří a nabývá plnosti, tvaru, hloubky; vrchol pak je úběžník ukazující směr. Eucharistie, ohraničena těmito krajními body, není jednorázovou či neustále opakovanou událostí, ale je cestou, vyzařuje svou sílu do celého života církve a všechny její aktivity v sobě shrnuje a zaměřuje k cíli. Celý křesťanský život je tedy eucharistický.

V jakém smyslu? Je kristocentrický, vychází od Ježíše Krista, je cestou s ním a směřuje k němu jako prvnímu a poslednímu. A v eucharistii se nám, jak známo, dává právě Ježíš Kristus sám, výsostným, nenahraditelným způsobem. Eucharistie je na rozdíl od jiných svátostí jaksi „bezúčelová“, nemá primárně jiný „účel“ než Boha samého. Brání nám v jakémkoli zúžení duchovního života a působení církve na aktivity charitativní, vzdělávací, estetické, společenské. Ty jsou jistě nutné, jinak je náš křesťanský život frází, ale mají být ovocem, ne důvodem existence církve. V pohnutých časech nejistoty se naše modlitba může snadno zúžit na prosby o záchranu před nemocí, existenčními hrozbami apod. Eucharistický rozměr duchovního života nás ale vede k tomu, že hlavním smyslem modlitby je uvědomit si Boží přítomnost a žít v ní. V dobrém i zlém.

V čase omezených liturgických bohoslužeb jsme mohli jistě více prožít univerzální přítomnost Boha v našem životě, jeho podstatnou přítomnost v Božím slově, ve společenství věřících, aktuálně žitém třeba v rodině. Je jen správné, že jsme byli nuceni nově reflektovat tyto způsoby Boží přítomnosti. Nenamlouvejme si ale, že je to tak snadné. Vnímat Boží slovo jako živé a vnímat v druhém člověku Krista vyžaduje hlubokou víru, poctivou očistu srdce, ztišení, úctu k druhému a především proměnu srdce Boží milostí. A v důsledku je nepředstavitelná Boží blízkost člověku v posvátném textu a bližním možná jen proto, že Bůh se v Ježíši reálně stal součástí stvoření a dějin. Jen skrze tajemství vtělení je možné Boha skutečně vnímat jako blízkého. Tajemství vtělení pak vrcholí v eucharistii, kdy se hmota stává „christoforní“, nositelkou Boha skrze Ježíše Krista a v něm. To je podstatou křesťanského realismu, plného přijetí hmoty, prostoru, času, těla. Aby mohla naše modlitba obsáhnout celý život, musí být paradoxně nejprve zúžena na modlitbu s Kristem, v Kristu a skrze něj. A tak nabývá náš život, modlitba, liturgie rozměry univerzální. Není nic, co by Kristus nepřijal. Eucharistický rozměr křesťanského života zaručuje onen realismus a onu univerzálnost.

Celý Ježíšův život se koncentroval v ustanovení eucharistie, která je slavena z jeho vůle v církvi. A toto gesto dává tvar duchovnímu životu. Uchovává památku na událost Ježíše Krista, v níž se nám definitivně zjevil Bůh. Každá pobožnost, modlitba, čin křesťana vychází z tohoto ustanovení. Zvlášť ve chvílích, kdy prožíváme úzkost společně se všemi lidmi bez ohledu na vyznání, je třeba si uvědomit, že eucharistie není naší soukromou záležitostí, jakýmsi bonusem navíc, ale je zde vždy pro každého člověka. Zástupná oběť Kristova v ní přítomná je službou celému stvoření. Neznamená to snad, že všichni na ní musí mít vědomě podíl, ale znamená to, že bez ní by svět k vykoupení nedošel. Možná se zcela neztotožňujeme s formou slavení mše svaté bez přítomnosti věřících (teologicky i biblicky je to nepochybně sporné), neměli bychom ale proto zapomenout na onen rozměr zástupnosti a služby. A ten z eucharistie vyzařuje i do všech podob křesťanského života. Tedy i naše soukromé modlitby nejsou naší soukromou záležitostí a nejsou tak docela „dobrovolné“. Jsou realizací našeho křesťanství v církvi a pro svět. (…)

Kristova oběť přítomná v eucharistii je zdrojem očištění pro celý svět, celé stvoření. Je tedy pro proměnu světa k Božímu obrazu nezbytná. Jestliže je křesťanská modlitba a bohoslužba vůči celému stvoření zástupnou službou, uvnitř církve je vždy realizací církevního communia, společenství. A společenství církve se tvoří eucharistií. Je to společenství hlubší než „jen“ osobní setkávání, vždyť koneckonců zahrnuje i společenství s těmi, kdo byli před námi, a v Kristově paměti a ustavičné přítomnosti i s těmi, kdo přijdou po nás. Slavil-li kněz a zejména biskup eucharistii v čase, kdy jsme nebyli přítomni, slavil ji vždy s námi a pro nás. To je v hloubi mnohem více než přítomnost na mši svaté prostřednictvím internetu. A všechny naše modlitby jsou „sebrány“ ve slavení eucharistie. To vůbec neznamená, že kněžská modlitba je víc nebo že domácí bohoslužby jsou jen nedokonalou náhražkou slavení eucharistie. Naopak, jsou její aktualizací, vyzařováním, žitím. A takto prožitá přítomnost společenství celé církve je přece i velkou posilou a radostí. Obraz církve jako těla Kristova, v němž každý úd má své místo a souvisí s druhým a jehož hlavou je Kristus sám, pomůže pochopit propojenost eucharistie s celým životem církve.

Církev nežije jen v přítomnosti (a právě to jí dává sílu přítomnost plně přijímat a přetvářet) či v minulosti; svou službou otvírá tyto dimenze budoucímu naplnění. A přesně to je dynamika eucharistie – přijetí těla, světa, času, ran, bolestí… a jejich proměnění Ježíšovou láskou a přinesení Otci v gestu chvály a díků. Veškerá proměna našich srdcí a světa pramení odtud, a je tedy eucharistická. A hluboký pokoj darovaný Kristem tvoří v nás skrze naději záruku, počátek definitivního naplnění dějin. To je eschatologický rozměr eucharistie. Každá starost, každé utrpení, každá úzkost jsou v Kristu předloženy k oslavení. Jeho počátkem je oslavení Syna ve Zmrtvýchvstání, tento počátek je nám darován skrze eucharistii. Tak se opravdu tvoří věci nové. (…)

Výňatek z článku Petra Beneše CSsR otištěného v revue Salve v čísle 2/2020
věnovaném tématu neděle, které právě vyšlo.
Více na webu nakladatelství Krystal OP.