Josef Prokeš
Eucharistie jako zdroj a vrchol liturgického života je založena několika událostmi Ježíšova života. Rozhodně Poslední večeří, kde Ježíš bere chléb a víno a prohlašuje nad nimi, že je to jeho tělo a krev (Mt 26,26–29). Dále pak jeho smrtí na kříži, kdy vydává svůj život za záchranu světa (Jan 19,30). V neposlední řadě pak také samotnou událostí zmrtvýchvstání, kdy se vše dovršuje. Jde o události velmi silně propojené. Jedna osvěcuje druhou. První dává základ podobě, jakou se eucharistie slaví, stanovuje způsoby chleba a vína a vypráví o gestech a slovech, která Ježíš dělal a říkal. Druhá naplňuje význam toho všeho. Ježíš skutečně fyzicky vydává ducha, aby daroval sám sebe za spásu všech lidí. A třetí vše staví do nového, netušeného světla, které znamená naplnění nejhlubších lidských tužeb.
Zajímavé je, že zatímco ve večeřadle byli apoštolové v kompletním složení, pod křížem stojí podle tradice pouze jeden z nich. Musejí přijít ke slovu jiní učedníci, kteří sice nebyli ve večeřadle, ale pod křížem se stávají aktivními postavami Ježíšova příběhu. Například nějaký Šimon, který jde kolem z pole a je jediný, kdo se dotkne Ježíšova kříže, a dokonce mu pomůže jej nést (srov. Mk 15,21). Podobně po Ježíšově smrti, když zazní vyznání, jež potvrzuje, že na kříži zemřel skutečně Syn Boží – to neříká Petr jako u Cesareje Filipovy (srov. Mk 8,29), ale římský setník, který stál při tom (srov. Mk 15,39b). Podobně prvními svědky Ježíšova zmrtvýchvstání jsou ženy, jež jdou v neděli brzy ráno ke hrobu. Právě ony se stávají těmi, kdo zvěstují ohromující zprávu ostatním, kteří jsou mezitím někde rozprchlí.
Když se v prvotní církvi začala formovat eucharistie jakožto zásadní moment života i modlitby křesťanů, nebyl nikdo, kdo by zažil všechny ustanovující momenty tohoto tajemství Ježíšovy přítomnosti a oběti. O událostech ve večeřadle a na Kalvárii či o zprávách o setkáních se Zmrtvýchvstalým si museli vzájemně vyprávět a pomáhat si tak, aby díky svým rozdílným zkušenostem vůbec porozuměli Ježíšovu tajemství. Nikdo si nevystačil sám jen se svou zkušeností. Potřebovali se navzájem. Museli si s důvěrou naslouchat a navzájem si vyprávět.
Tak se eucharistie stává v tomto smyslu svátostí podporující vzájemnou důvěru mezi jednotlivými věřícími, což platí i v dnešní době. Kněží si při slavení mše svaté nevystačí sami a nepotřebují věřící jen jako posluchače. Laici je nenahraditelně uvádějí do tajemství eucharistie i jejich kněžství, například tím, že jim vypráví, jak rozpoznávají Ježíše přítomného v křížích svého života. Toto vzájemné obdarovávání je možné jen díky důvěře, která ve společenství panuje. Dobré slavení eucharistie dále pomáhá vytvářet prostředí důvěry.
Přemýšlíme-li o roli důvěry ve farnosti, nenahraditelné místo zde tedy má slavení eucharistie. Konkrétních momentů, jež vyjadřují a dále rozvíjejí důvěru, je během liturgie mše svaté celá řada. Vyznání vin, kdy s důvěrou vůči Bohu, ale také vůči ostatním ve společenství vyznávám, že jsem zhřešil. Během kázání, kdy má zaznít i to, čemu kazatel s důvěrou naslouchal nejen v Písmu, ale také v životech věřících a co mu oni s důvěrou sdělovali. V neposlední řadě pak jsou tímto místem také přímluvy, kdy společenství prosí Boha o své potřeby. To vyžaduje důvěru vůči Bohu, a pokud se dějí přímluvy otevřeným způsobem, například tak, že se říkají přímo z lidu, tak i důvěru celého společenství. Ten, který přednáší před ostatními svoji prosbu, musí ostatním důvěřovat, když jim svěřuje to, co je pro něj právě teď důležité. Zároveň tím, že před ostatními mluví o svých těžkostech v očekávání jejich modlitby, vyjadřuje důvěru, že otevřou svá srdce a budou se za jeho záležitosti před Bohem přimlouvat. Vzájemná důvěra vrcholí při svatém přijímání. Věřící přijímají Ježíšovo tělo s vědomím, že je bude přetvářet podle své podoby. Přijímající však neví a nemá pod kontrolou, jak se to bude dít a co to bude v jeho životě znamenat. Zároveň se přijímáním vytváří společenství církve, tedy Ježíšovo mystické tělo, což předpokládá důvěru vůči ostatním přijímajícím, s nimiž má člověk tvořit jeden duchovní organismus a vydat se tak jisté závislosti na druhých.
V tom všem je společným jmenovatelem život, jenž se má stávat součástí eucharistie. Formalistické a neosobní slavení, kdy se věřící navzájem neznají, hlubší vzájemnou důvěru nevyžaduje. Zato se vyznačuje pasivitou věřících, kdy se projevují jako posluchači a diváci zbožného divadla, které hraje kněz. Je to právě naopak důvěra, která pomáhá prolnutí života a liturgie. Jistě jde o vzájemně se posilující a doplňující pohyby. Důvěra pomáhá dobrému slavení liturgie a zapojování skutečného každodenního života do společné modlitby. Tím, co při tom jednotlivec i společenství jako celek prožívají, se důvěra dále posiluje.
Ukázka z nového čísla revue Salve 1/2023 – důvěra