Jsme řádem „bratří kazatelů“, ne „bratří homiletiků“, a mnozí z nás kážou i jinak než mluveným nebo psaným slovem. Kázání uměním bylo během řádových dějin charismatem mnohých bratří kněží i spolupracovníků. U několika z nich výrazně přispělo ke svatosti a později k povýšení mezi blahoslavené. Typickým případem je Jan z Fiesole známý jako „fra Angelico“, méně známý je bratr Jakub z Ulmu. Další jsou známější mezi historiky umění než mezi dominikány, jako bratr spolupracovník (neboli konvrš, jak se říkalo tehdy) fra Bartolomeo, který se přátelil a umělecky vzájemně ovlivňoval s ještě slavnějším Rafaelem. Jiní jsou méně známí a na některé se úplně zapomnělo, ať už jejich díla zanikla nebo ne.
I čeští dominikáni mezi sebou měli umělce, byť ne celosvětově známé. Jedním z nich byl i bratr spolupracovník Emanuel Šnabl OP, dovedný řezbář, jehož 80. výročí úmrtí si dnes připomínáme (zesnul 1.2.1942). V době vánoční (s určitými přesahy na obě strany) my z olomoucké komunity vídáme dospělé i děti obdivovat kostelní betlém. Za svých 80 let života a 49 let profese stihl bratr Emanuel vyřezat mnohem více děl, ale právě betlémy v klášterních kostelích v Olomouci a Znojmě mezi nimi dodnes „kážou“ nejvýrazněji. Jakým způsobem „kážou“? Na takovou otázku může nejlépe odpovědět někdo, kdo stejně jako bratr Emanuel spojuje s povoláním bratra kazatele řezbářský talent. V české provincii jednoho takového bratra máme i v dnešní době: je jím bratr Josef, toho času studující filosofii v Bordeaux. Právě jeho jsme se zeptali…
Jak dlouho se už řezbářství věnuješ?
Řezbářství se věnuji od roku 2015, kdy jsem začal chodit na školu v Bystřici pod Hostýnem, kde bylo vyřezávání součástí výuky v mém oboru uměleckého truhláře. Ze začátku jsem měl strach, že mi to nepůjde, ale pod vedením zkušených učitelů jsem si řezbářství zamiloval.
Nakolik se toto řemeslo snažíš včlenit do svého povolání bratra kazatele? A jak se Ti to daří?
Je pravda že zas tak moc času na vyřezávání nemám, ale snažím se čas od času něco vytvořit, zatím ale nevím jak nějak zužitkovat svou formaci řezbáře při kázání. Aktuálně mám v plánu vyrobit dřevěné křížky na krk s jednoduchou řezbou. Chtěl bych je rozdávat lidem, ať už se mi naskytne příležitost na ulici, nebo ve škole v Bordeaux, kam nyní jednou týdně docházím. Už vícekrát v minulosti jsem dělal sošky různých světců pro lidi, kteří mě o ně požádali, nebo jsem chtěl někomu udělat radost na narozeniny. Při takové práci se snažím znázornit postavy těchto světců tak, aby to vypovídalo něco o tom, co mě na nich zaujalo. Poslední měsíce nebyly moc plodné, ale teď v poslední době začínám zas chytat novou chuť k vyřezávání a chtěl bych začít s přípravou 150 dřevěných reliéfů, které by znázorňovaly 150 žalmů. Bude to náročné, hlavně předkresba potrvá asi několik let. Pak netuším, jestli seženu materiál, nebo jestli budu mít čas to zrealizovat, ale dá-li Pán Bůh, tak se to třeba povede. Teď řeším materiál na jednu sochu sv. Dominika pro školu lycée de la Sauque, kde zajišťuje duchovní správu jeden spolubratr. Chtěl bych vyzkoušet i kamenosochařství a odlévané sochy, ale uvidím, jak budu mít čas a možnosti.
Máš nějakou zkušenost s tím, že by tvoje díla někomu aspoň trošku pomohla přiblížit se k Bohu? Můžeš se o některou z nich podělit?
Popravdě moje díla v první řadě pomohla mně samému, abych se k k Bohu přiblížil. Už vícekrát jsem zažil silné okamžiky během vyřezávání, nebo vytváření nějakého díla. Jedním z nejsilnějších momentů bylo, když jsem vytvářel kříž asi 2,5 metrů vysoký, s postavou Krista, který měl asi 1 metr na výšku. Při řezbě jsem se snažil zachytit bolest Kristova lidského těla, což bylo velmi silné, zvlášť když jsem na tom pracoval 2 týdny před Velikonoci, tedy v době postní, kdy si toto Kristovo utrpení zvlášť připomínáme. Moment, který mě ale nejvíc poznamenal bylo přibíjení Krista na kříž. Zvolil jsem techniku opravdových ručně kovaných hřebů, které jsem posléze vrážel do Kristových rukou a nohou. Tehdy jsem si uvědomil, jaké to je ukřižovat Krista, a jak se to děje pokaždé, když hřeším. Znovu a znovu ho křižuji a tehdy jsem to viděl a vnímal až do morku kostí, když moje pravice zarážela hřeby do Ježíšova těla. Ta socha nebyla zrovna to nejlepší, co jsem kdy vytvořil, ale ty momenty se mi vryly trvale do mých vzpomínek.
Co se týká jiných lidí, nemám svědectví od nikoho konkrétního, ale občas jsem zažil, že i lidé nevěřící vnímají za mými díly něco hlubšího. Vzpomínám si, jak jsem do soutěže o nejhezčí vánoční ozdobu u nás na škole přinesl svůj první vyřezávaný betlém. Tu soutěž jsem vyhrál, ale to nebylo to nejdůležitější. Spolužáci a učitelé, kteří byli většinou nevěřící, viděli betlém a uvědomili si, o čem ty Vánoce vlastně jsou, že to není Santa Claus ani sob Rudolf, ale betlémské dítě zabalené v plenkách.
Díky za rozhovor!
fr. Václav Veselský