Charles Journet
Duch svatý je Duchem Otce a Syna. Jeho posláním není cokoli přidat k viditelnému dílu vesmíru, který byl stvořen tak, jak to chtěl Otec, byl narušen člověkem a obnoven Synem člověka. Toto dílo je především nesmírně něžnou odpovědí Boha adresovanou jeho tvoru zraněnému jeho prvotní vzpourou, ale neztrácejícímu svou svobodu, stále ještě schopnému věcí nejlepších i nejhorších, nebe i pekla. Zmatky a úzkosti, jimiž strádáme, nepochází z viditelného díla, které má svůj zdroj v Bohu, jejich sídlem jsou hlubiny našeho srdce. Až tam sestupuje Duch svatý a nabízí nám pomoc. Léon Bloy řekl, že Duch svatý nás jako nevěstka přichází hledat uprostřed našich hříchů. Oslovuje každého z nás svým zvláštním tichým způsobem, ale jeho cíl je vždy tentýž: dovést nás k přijetí Otcova požehnaného stvoření a Synova požehnaného vykoupení. Spojuje náš osud s osudem Kristovým: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá“ (Řím 8, 11).
Duch svatý nám dává účast na Kristově synovství: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti“ (Řím 8, 14–16). Duch, který nás spojuje s Kristem, abychom ho následovali v jeho vzkříšení, nás vtahuje do mohutného proudu, v němž spolu s námi přejde celý vesmír od porušitelnosti ke slávě; místo výhledu na kosmos končící v entropii a mizící v nicotě má před sebou křesťan naději na proměnu vesmíru a na setkání s Bohem v blaženém patření. „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla“ (Řím 8, 18–23).
Duch svatý netouží po ničem jiném, než aby v nás bylo úspěšně vykonáno viditelné dílo našeho vykoupení. Není ničím neosobním. Můžeme mu ve svém srdci děkovat a chválit ho. Můžeme ho v sobě i zabít: „I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucnu“ (Mt 12, 32). Jestliže se Duch svatý skrývá, pak jen proto, aby našim očím zřetelně ukázal plán spásy připravený od věčnosti Boží láskou. Znáte román Tajuplný ostrov, jehož autorem je Jules Verne. Jakási tajemná, dokonale neviditelná bytost den za dnem – a vždy v pravou chvíli – zasahuje do běhu událostí a pomáhá lidem, kteří na ostrově ztroskotali. Svou totožnost nikdy neprozradí. Je to člověk? Je to anděl? Čím více se skrývá, tím více se s ním lidé touží setkat, aby mu vypověděli nesmírnou vděčnost, kterou je jejich srdce naplněno. Tak je tomu i s Duchem svatým. Jeho tvář uvidíme až toho dne, kdy budeme v neproměnném patření stát tváří v tvář všem třem božským osobám současně.
Úryvek z knihy Promluvy o milosti, o Eucharistii, o Marii, o Duchu svatém, jejíž dotisk právě vyšel v nakladatelství Krystal OP