Tomáš Machula
Jestliže božská prozřetelnost zaměřuje celé stvoření k dobru, pak je třeba promyslet, co přesně ono dobro je. Tomáš chápe dobro jako jeden z hlavních atributů Božích. Jestliže Bůh tvoří, pak to mimo jiné znamená, že sděluje svou vlastní dobrotu. Dobro má totiž, jak upozorňují mnozí filosofové a teologové, tendenci se šířit (bonum diffusivum sui). Bytí a dobro spolu úzce souvisí, jak vidíme u Platóna v jeho zdůraznění ideje dobra, nebo u jiných filosofů (včetně Tomáše) v pojetí tzv. transcendentálních pojmů, mezi něž patří bytí i dobro. Bytí, jedno, pravda a dobro jsou od sebe v tomto pojetí neodlučitelné. Stvoření znamená uvedení z nebytí do bytí, takže bytí musí s dobrem nějakým způsobem souviset. Vše, co je, je nějakým způsobem dobré. Proto se „dobro“ chápe jako tzv. transcendentální pojem, který má stejný rozsah jako pojem „jsoucno“. Vše, co existuje, je tedy dobré. Tato tzv. ontologická dobrota nás však vede k otázce, v čem přesně spočívá zlo, neboť naše zkušenost se světem ukazuje, že všechno dobré není. Jsou věci, osoby, události či okolnosti, které škodí.
Podle Tomáše je bytí zásadním dobrem, takže nakolik něco je, natolik je to dobré. Zlo spočívá v nějakém umenšení, nebo dokonce nepřítomnosti dobra, které by za normálních okolností přítomné být mělo. Zlo tedy vždy nějak parazituje na dobru. Proto není možné, aby bylo něco zcela zlé, bez jakéhokoli dobra. Jakmile totiž něco ztratí poslední zbytek dobra, ztratí s ním i své bytí. Čiré zlo není možné. Proto je třeba odmítnout metafyzický dualismus dobra a zla jako rovnocenných principů, neboť zatímco čiré dobro bez příměsi zla existuje (Bůh), čiré zlo bez příměsi dobra principiálně existovat nemůže. Pokud mluvíme o něčem zlém, jde o zlo částečné.
Ve světě není nic, co by bylo naprostým zlem, neboť zlo má vždycky základ v dobru, jak bylo ukázáno výše. A proto se nějaká věc označuje jako zlá, když se vymyká řádu nějakého partikulárního dobra. Kdyby se naprosto vymykala řádu božského řízení, nebyla by ničím. (Srov. STh I, q. 103, a. 7, ad 1)
Každá věc je tedy na univerzální rovině (protože existuje – je jsoucnem) dobrá a nevymyká se božskému řízení, které představuje její zaměření k dobru. Tomáš tomu také říká univerzální neboli obecný řád božské prozřetelnosti. Vše pochází od Boha a jako takové je to dobré. Na druhé straně máme konkrétní svět jednotlivých věcí, kde je každá věc v nějakém ohledu účinkem partikulární příčiny, která však může selhávat a vymykat se tak svému základnímu zaměření k dobru. Konat zlo pak znamená vzdorovat nějakému konkrétnímu, partikulárnímu dobru. Podíváme-li se na to konkrétněji, můžeme například vidět, že každý člověk jedná za účelem dosažení nějakého dobra. Neexistuje žádné rozhodnutí a žádný úkon, jehož cílem by nebylo dobro. To znamená, že je v souladu s univerzálním zaměřením první příčiny neboli Boha. Může ale vzdorovat nějakému konkrétnímu dobru, které by v dané situaci člověku odpovídalo. Člověk tak chce příjemný život (dobro) a zanedbá kvůli tomu spravedlnost, takže celkově hodnotíme jeho jednání jako zlé. Nebo chce smyslové potěšení (dobro), ale ubližuje kvůli jeho dosažení jiným lidem; a podobných příkladů bychom mohli uvést bezpočet. Základní zaměření k dobru prostě neznamená, že je v dané situaci na lidském jednání dobré naprosto vše.
Výňatek z úvodní studie k traktátu Teologické sumy Tomáše Akvinského o Boží vládě nad tvory, který vydalo nakladatelství Krystal OP