Jean-Louis Chrétien
Svatý Augustin přirovnával Bibli k dopisům adresovaným nám osobně, byť mají podobu oběžníku. Dopisy k nám mluví o otázkách života a smrti. Když čtu Písmo takto a vnímám ho jako list, kde je mé jméno vykresleno neviditelným inkoustem milosti, dnešek mé živé pozornosti vstoupí do časové dimenze, o níž sám tento text hovoří, a poznávám dějiny spásy. Jakkoli malé a úzké jsou dveře mé četby, jimiž vstupuji do toho, o čem se vypráví, jakkoli je má osobnost ve světě nevýznamná, jakkoli nejistý a roztřesený je plamen mého dneška, právě do dějin spásy jsem uváděn a právě k nim od nynějška patřím, jestliže jim naslouchám. Francouzská mystička 18. století to vyjádřila dobře: „Dějiny všech pomíjivých okamžiků jsou dějinami spásy.“
Jako se při transfúzi vyměňuje krev, tak se mi skrze rozličné dopisy dostává nového smyslu. Nebyly mi přineseny andělem, jenž by hovořil jazykem více než lidským. Bylo zapotřebí velkého množství zapisovatelů, velkého množství opisovačů a sazečů, velkého množství překladatelů, velkého množství doručovatelů a listonošů, kteří se jmenují Izrael a církev, aby ke mně dopisy doputovaly. A doputovaly ke mně lidským, konečným, určitým a přirozeným jazykem. Ti, kdo k tomu mají prostředky, schopnosti a čas, se mohou naučit číst hebrejský nebo řecký originál, což je důležité a cenné. Není to však nezbytné k tomu, abych pochopil zprávu, jež mě dnes v těchto textech uvádí do hry a do problému. Křesťanská Bible předpokládá sama v sobě – nikoli skrze vnější rozhodnutí – možnost úplného překladu poselství jakožto poselství spásy, jelikož Ježíšova slova, až na pár vzácných výjimek, nám nejsou předána v jazyce, v němž je Ježíš vyřkl. Originál jádra křesťanského zjevení je pro nás už vždy překlad, paralelně jako Nový zákon překládá – v každém smyslu slova – ten Starý, což v každém dnes zvedá ohromný proud, vanutí a milost v nekonečném pohybu překladu. Překládat už znamená interpretovat, interpretovat znamená také ještě překládat. A tak ke mně jedinečná a božská melodie přichází na dně propastného ticha jedině s harmoniemi a doprovodem ohromného symfonického orchestru redaktorů, překladatelů, komentátorů, kde je na nás, abychom hráli skromnou pikolu. Číst dnes Bibli neznamená sám dešifrovat partituru napsanou rukou samotného skladatele, ale nechat k sobě přijít obrovský oceán zvuku tvořený tisícem hlasů a nástrojů a radovat se z toho, že se stávám jeho novou vlnkou.
Řekové označovali pojmem idiot to, co je pouze zvláštní a osobní, co spadá pod můj úhel pohledu. Nemůžeme dnes bez rizika idiocie oddělovat dnešek naší četby od tohoto příběhu – zároveň napjatého, vášnivého, prudkého, znamenitého a trpělivého –, který umožnil, že se ke mně tento text dostal. Historie četby, překladu a interpretace svatých knih tvoří sama součást dějin, pokud nezapomíná, že v příbězích svatých nefigurují jen svatí ani skutky svatých a že je neustálým bojem mezi životem a smrtí, slovem a hluchotou, spravedlností a nespravedlností, bojem, který pokračuje dodnes. Sama tato polyfonie je opět zapsána v Bibli, jelikož dobrá zpráva, evangelium, se k nám nedostává v jediném vyprávění, ale ve čtyřech verzích, vyvolávajících přirozeně konfrontaci, komparaci, dotazování, interpretaci. To, co je různé, je povoláno růzností sloužit Jedinému. Co se stane, když čtu Bibli dnes, v závislosti na naléhavosti dneška, na trpělivosti dneška, a v návaznosti na dlouhou historii polyfonie, za niž také zodpovídám?
Vánoce, Velikonoce, Letnice, zůstaneme-li jen u nich, jsou události, které se odehrály jednou. Ale toto jednou je jednou provždy a tato provždy jsou dnes. Jejich každoroční oslava není pro křesťany prostou připomínkou, jako je tomu u národních svátků nebo oslav příměří po světových válkách. Jsou zváni, aby svůj vetchý, chudokrevný, deprimovaný dnešek zapustili do dneška živějšího, vyššího, silnějšího, jenž přichází v těchto událostech a nepřestane skrze ně přicházet. Zde také platí ono biblické pravidlo, stačí ho jen mírně pozměnit: kdo chce svůj dnešek zachránit, ztratí ho, kdo ho ztratí, nalezne ho. Tento silnější dnešek je ten, o němž hovoří Druhý list Korintským: „Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy“ (6, 2). Pokaždé, když čteme Bibli v duchu a pravdě, tento čas k nám přichází, to znamená, že k nám přistupuje Ten, který je mistrem a pánem času, Ten, který dává příhodný čas. Přistupuje k nám v této podobě služebníka, v knize, kterou mohu zavřít a zacházet s ní, jak uznám za vhodné, jeho Slovo mohu přibít na kříž své hlouposti, hluchoty a nenávisti k pravdě. Pokud naopak otevřu své oči, uši a ducha, tak každý den je, každý den může být Vánocemi četby, kdy se „nám dnes narodil Pán“ (Lk 2, 11).
Jak to řekl Órigenés, mistr četby Písma, který nemá srovnání: K čemu by mi bylo, že Slovo přišlo na svět, kdyby nepřišlo ke mně? K čemu by mi bylo, že se Židé vymanili z egyptského otroctví, kdybych já nemohl být uvolněn z Egypta své poroby? K čemu by mi bylo číst, že Ježíš nechal chodit chromé, kdybych tváří v tvář těmto pasážím zůstal ztuhlý a nehybný, kdyby můj duch zůstával neměnný a radostně nevyskočil z nosítek svých předsudků?
Slovo, o němž hovoří Bible a které hovoří v Bibli, se v nás chce zpřítomnit, je Slovem Toho, který přichází. Toto zpřítomnění má podobu zrození: když se dnes můj život i můj duch tomuto Slovu otevřou, něco z tohoto Slova se ve mně narodí, je to zrození smyslu, nový úsvit věčné pravdy, prosté a křehké Vánoce, které jsou přesto skutečnými Vánocemi. To, co patří Slovu a vyžaduje naše naslouchání a naši odpověď, se v nás rodí, pokud mu nasloucháme a odpovídáme, což je ostatně totéž. Kéž se Slovo stejně jako člověk narodí v chlévě, a ne v paláci, i kdyby to byl kulturní palác, a ukáže, že nikdo není vyloučen z této možnosti, že každý z nás může ze svého ducha vytvořit Betlém, pokud čte dnes Bibli způsobem, jímž ho Bible sama dnes učí a k němuž ho vede. Betlém jednoho dne, neboť tento úkol je pro každý den. Órigenés správně upřesňuje, že toto zrození Boha v nás, tedy také naše zrození v Bohu, se může uskutečnit v každém díle a v každé myšlence a že se nejedná o výjimečnou událost, která by přicházela zřídka, ani o mimořádné mystické osvícení.
Bílá na okrajích Bible, toto prázdno, které obklopuje text, toto ne-řečené, které lemuje a ohraničuje řečené, je nezastavěným místem, ale nikdy zastavitelným. Tam můžeš, posluchači, vystavět, pokud chceš a jak chceš, Betlém své četby a své odpovědi, budoucnost dějin spásy v tobě a pro tebe. Nezáleží na tom, že ji tvoříš v poklusu a že se v tobě rozezní třeba jen jediné slovo, jediný verš. Vzápětí totiž usneš v jiném dnes, než bylo to, do nějž ses ráno probudil. Neboť kdykoli, kdy Bůh hovoří a je slyšen, dějiny spásy jsou dnes a dnešek je dějinami spásy.
Převzato z revue Salve 4/2021 – číst Písmo