Ochutnávka z OPuscula 2/2022, zaměřeného na Jablonné v Podještědí.
Narodila jsem se v Liberci, v nenormální době normalizace. Tatínek byl přesvědčený komunista, do strany vstoupil během protifašistického odboje. Od malička nás vedl k tomu, že ohledně Boží existence musíme mít jasno. Tento názor musíme být schopni obhájit a také podle něho žít. Vlastně to vůbec nebyl špatný základ pozdější formace, jen s opačným znaménkem.
Nikdy jsem proto nevkročila do kostela, až v páté třídě na školním výletě v Jablonném v Podještědí. S úžasem, že tu krásu lze obdivovat i zevnitř, jsem hltala snad každé slovo našeho průvodce – staršího nenápadného pána (prý z vedlejší fabriky), z něhož vyzařoval fascinující klid. Věnoval nám zhruba hodinu svého života. Nikdy potom jsem ho už neviděla. Až o 20 let později jsem na fotografii na hradeckém biskupství zahlédla povědomý obličej. Byl to on! P. František Antonín Švercl OP.
První návštěva kostela byla nezapomenutelná, kdo mě však zcela uchvátil, byla Paní Zdislava. Pamatuji si, jak tatínek nebyl (k mému překvapení) schopen sdílet moje nadšení, zejména, když jsem se ho snažila ujistit, že přece nemohla za to, že se narodila jako princezna – ale byla tááák hodná, že kdyby mohla, tak by určitě vstoupila do KSČ! Jenže ona tehdy ještě neexistovala!
Slýchávám v duchu ta slova, když vstoupím v Jablonném do kostela, a musím se (spolu s ní) smát. Každopádně mě tehdy chytila a už nepustila. Zbystřila jsem, kdykoli jsem zaslechla její jméno, tajně mávala, když jsme jeli kolem. Zhruba o deset let později jsem byla pokřtěna – pět dní po jejím svatořečení. Tři roky nato jsem vstoupila do dominikánského laikátu a když mi představená při obláčce řekla, že odteď se budu jmenovat Zdislava, věděla jsem, že je to pravda – že to tak má být.
Už dávno nebydlím v Liberci, nemám tam už ani rodiče, ani rodný dům, ale v Jablonném jsem doma. Pobyla jsem tam i pár týdnů o prázdninách jako „výpomoc“. Mohu jen vřele doporučit. Ve skutečnosti se velmi rychle stanete součástí komunity bratří a sester tam žijících své povolání. Společně se modlíte, sdílíte a sloužíte. Čas tam běží svým vlastním tempem. Jednou chvátá – jindy se zastaví a dotkne vaší duše.
Přes den jste k dispozici příchozím a po večerní mši ještě rychle pečete koláče s ovocem z místní zahrady, aby k tomu společnému povídání bylo také co zakousnout.
Nevíte, kdo přijde, ale někdo určitě.
Dnes to ještě neví, ale třeba za dvacet let tu bude péct koláče…
Dita Zdislava Králová
LSSD sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem