Rozhovor s magistrem řádu Gerardem Timonerem OP
Magistr Řádu bratří kazatelů fr. Gerard Timoner III OP navštívil ve dnech 3. a 4. října 2021 Českou republiku. Zúčastnil se zde tradiční pouti k Panně Marii Růžencové v Uherském Brodě a setkal se s bratry a sestrami různých větví dominikánské rodiny. Při příležitosti této návštěvy vznikl následující rozhovor, otištěný v revue Salve 3/2021 – nástupci sv. Dominika.
Z jakého kulturního prostředí pocházíte a co vás jako člověka formovalo, když jste vyrůstal?
Vyrůstal jsem v typické filipínské křesťanské rodině, poněvadž Filipíny jsou největší a spolu s Východním Timorem jedinou křesťanskou zemí v Asii. Žili jsme ve městě s atmosférou, jakou má Uherský Brod. V říjnu jsme se denně modlili růženec, což bylo velmi poučné – prarodiče začínali modlitbu španělsky a my jsme odpovídali anglicky. Pořád tam byly ty dva jazyky, dvě cizí kultury, kolonizátoři. Pak litanie k Panně Marii v latině, které nikdo nerozuměl. To všechno vstupovalo do hry. Můj pohled na svět byl utvářen politikou a náboženstvím v kontextu malého města. Můj kmotr byl zavražděn na letišti kvůli odporu proti diktátorovi Marcosovi. Otec a strýc se v tom také angažovali. Já a můj bratr jsme politiku neměli rádi. Stali jsme se kněžími, neboť jsme chtěli žít jiný život.
Při jaké příležitosti byla vaše počáteční zkušenost se životem a vírou na Filipínách konfrontována s okolním světem?
Vnější svět a různé kultury – mám na mysli hlavně americkou a španělskou – byly v místě mého původu vždy výrazně přítomné. Jak jsem již naznačil, je to patrné na způsobu komunikace tamějších lidí. Angličtinu jsem se naučil jako třetí jazyk; mým mateřským jazykem je jeden z ostrovních jazyků a ovládám také oficiální tagalog. Na ulici je běžně slyšet všechny tyto jazyky smíchané. Když jsem poprvé opustil Filipíny a vycestoval do Spojených států, byl jsem velmi překvapen tím, co všechno navzájem sdílíme. Uvědomil jsem si, že mnohé věci, které jsem do té doby považoval za výlučně naše, byly pravděpodobně vypůjčené.
Na druhou stranu jste řekl, že filipínská kultura je převážně křesťanská. Jistě se proto liší od evropského prostředí, kde postupuje proces sekularizace.
Je směšné, že očima populárních médií máme jako Filipínci tendenci považovat se za poslední zbývající křesťany. Někdy jsem si myslel, že jenom my a Jihoameričané zůstaneme věřící. Překvapením pro mě nebyla sekularizovaná Evropa, ale skutečnost, že je zde živá víra. S takovými skupinami mladých lidí se setkávám v každé zemi. Ve skutečnosti to není tak špatné. Co Evropa ztratila, je katolicismus, který je silný, neboť je dominantní, což má své pozitivní, ale i negativní stránky. Když jsme dominantní a mocní, mícháme víru se silou a autoritou a máme sklon obelhávat hodnoty evangelia.
Na co by se podle vás měli křesťané v Evropě v této situaci zaměřit?
Jedním z problémů je, že jsme uvízli v pasti pojmů menšina a většina. Myslíme si, že jsme relevantní pouze tehdy, když představujeme většinu. Podívejme se například na dominikány ve Vietnamu, kde tvoří katolíci v komunistické zemi pouze 7 procent. Nezaobírají se tím, že jsou menšinou, protože vědí, že to, co dělají, je důležité – žít víru, sloužit lidem, slavit liturgii. Jsou prostě šťastní z toho, že to dělají, a to se sebevědomím a důvěrou. Jedinou jejich starostí je, že vláda jim může omezit svobodu, nic jiného. Jde o to, jestli jsme přesvědčeni, že děláme věci, protože v ně věříme, i když je nás jen pár. Měli bychom si uvědomit, že být křesťanem a jako křesťan pracovat, je právě ta radost.
Setkal jste se v Evropě s něčím pro vás novým a pozoruhodným?
Evropané často nevidí, že jejich zákony a pravidla jsou velmi křesťanské – pojetí lidských práv, péče o druhé, sdílení sociálních statků a léků. Překvapuje mě, že říkají, že už víc nejsou křesťané. Ano, možná v tom smyslu, že kostely nejsou plné lidí, ale způsob života je hluboce inspirován křesťanstvím. Říká se, že člověk by měl opustit své město, aby ho více poznal. Nerad bych shazoval jiné kultury, ale měli byste zkusit žít měsíc v jižní Arábii nebo severní Indii, abyste si uvědomili, že jste stále křesťany na mnoha úrovních.
Jaké tendence a napětí jsou dnes v řádu přítomny? Odkud se berou a jak s nimi máme naložit?
Různá napětí budou přítomná, dokud budou existovat rozdíly. A kdyby rozdíly neexistovaly, znamenalo by to, že bratři nepřemýšlejí, nerozvíjejí své jedinečné talenty a nekultivují své schopnosti a náhled na svět. Myslím si však, že naše specifické prorocké svědectví církvi spočívá v tom, jak tato napětí řešíme. Jako dominikáni jsme důkazem, že je možné být odlišní a zůstat bratry. V současnosti se například setkávám s tím, že mladší bratři mají tendenci být více klasičtí a tradiční, zatímco starší jsou někdy progresivnější a liberálnější, což se odráží na jejich preferencích, například ve vztahu k liturgii. Bylo by tragické, kdyby se tyto preference staly zdrojem nepřátelství a rozdělení, což se v některých společenstvích děje. Žijeme v pluralitním světě a bratři se mohou navzájem respektovat v diverzitě preferencí. Být na jedné cestě znamená, že lidé, kteří jsou více nalevo nebo více napravo od nás, nejsou považováni za odpadlíky pohybující se mimo cestu.
Máte nějaká kritéria, podle kterých lze rozeznat ránu, která skutečně ničí jednotu a není pouze odlišným přístupem?
Je možné to odvodit ze způsobu, jakým posuzujeme různost interpretací biblického textu. Samotný text je soudcem. Výklad musí být věrný textu. Konečným měřítkem pro výklad života je text – evangelium a pro dominikána kromě toho základní konstituce. Měli bychom se ptát, zda je daná věc v souladu s evangeliem. Jestli je něco nutné, nebo sice důležité, ale podstatu přesahující. Měli bychom zachovat jednotu ve víře a soustředit se na podstatné prvky, ne zdůrazňovat rozdíly. O ostatních věcech můžeme ostře diskutovat a nesouhlasit a zároveň zachovat společenství.
Je něco konkrétního, čeho byste chtěl dosáhnout jako magistr řádu do konce svého mandátu? V čem byste při pohledu zpět rád viděl posun?
Řád nyní usiluje o restrukturalizaci a obnovu. Za prvé jsme zjednodušili struktury a dochází k určitým kontrakcím, protože se na některých místech zmenšujeme a na jiných zvětšujeme, což je normální součást života. Zrevidovali jsme také přístup ke studiu a formaci a jednotlivé provincie ho mají přetavit do konkrétních podob. Za druhé se musíme obrátit k Dominikovu příkladu a najít, jak můžeme něco udělat pro naši dobu. Některé problémy zůstávají, ale kontext se mění.
Co by Dominik považoval v dnešním kontextu za klíčové?
Svatý Dominik obdržel charizma kázání evangelia. To je pořád klíčové. Existuje obrovská pluralita forem, které si bratři a sestry v průběhu dějin i dnes za tímto účelem osvojili. Vždy se však jedná o kázání motivované láskou a hluboce ponořené do kontextu dané doby, zahrnující otázky a úkoly současnosti. Dominik je pak světec, který je vždy v pozadí. Sám jsem se k němu začal modlit o pomoc, až když jsem se stal magistrem řádu. Bylo mi řečeno, že teď je mým úkolem být Dominikem, a já jsem se bál, protože jsem nevěděl, co mám dělat. První, co mě napadlo, bylo, že Dominik se modlil za své bratry a sestry. Pochopil jsem, že to je první věc, kterou mám dělat – modlit se za druhé a být jim přítelem. Dominikova genialita spočívala v poslání, které dal řádu a které nikdy nevyjde z módy, a ve způsobu, jakým řád uspořádal, aby toto poslání plnil. Toto může být inspirativní i pro dnešní církev – být v pozadí se zaměřením na hlásání evangelia prostřednictvím osobních vztahů a podpory zdravých struktur a procesů.
Jaký řád by chtěl Dominik vidět v době, která čelí klerikalismu, fake-news, rozdělení, lhostejnosti a beznaději?
V době, která se vyznačovala určitou lhostejností k trpícím bližním, kázal Dominik milosrdenství pravdy (lat. misericordia veritatis). Byl dojat soucitem s těmi, kdo trpěli a umírali během velkého hladomoru, a rozhodl se prodat své knihy, aby zřídil středisko almužny. Milosrdenství je láskou, která se snaží zmírnit utrpení druhého, což se dokonale ukázalo v Kristu. „Největším skutkem lásky je evangelizace […]. Neexistuje žádná činnost, která by působila bližnímu více dobra, a tedy více lásky, než lámat chléb Božího slova, umožňovat mu účast na radostné zprávě evangelia a uvádět ho do vztahu s Bohem.“ (Benedikt XVI.: Poselství pro postní dobu 2013, 3.)
V době, kdy klerikalismus zjevně zastiňoval evangelijní význam diakonie jakožto napodobování Ježíše, který přišel, aby sloužil, a ne, aby mu bylo slouženo, Dominik zakořenil službu kázání v bratrském společenství. Charizma, které přijal, připomnělo církvi, že jejím posláním je kázání evangelia celému světu. Toto poslání nebylo svěřeno jen několika vyvoleným, ale všem údům církve. Sdílejí ho všichni členové dominikánské rodiny, tedy věřící všech životních stavů v církvi. Jak řekl jeden moudrý bratr spolupracovník: „nejsme řád homiletiků, tedy těch, kteří připravují homilie, ale řád kazatelů!“
V době, kdy byla církev rozdělená sváry, Dominik vypracoval komunitní formu vlády, která upřednostňuje účast všech na rozlišování a přijímání rozhodnutí. Kapituly nabízejí na různých úrovních prostor k rozhovorům, aby se bratři mohli vypořádat s výzvami, s nimiž jsou konfrontováni, hledali konsenzus v otázkách, které rozdělují, rozlišovali nejlepší cesty k tomu, jak naplňovat poslání řádu v dané chvíli a na daném místě, a co je důležitější, aby si navzájem naslouchali a učili se jako bratři. Papež František napsal, že „tento synodální model umožňuje řádu adaptovat jeho život a poslání vzhledem k různým historickým kontextům a udržet přitom bratrské společenství“. (František: Predicator Gratiae, Dopis Svatého otce Františka k jubileu 800 let Dies natalis. Řím, Laterán 24. 5. 2021, 6.)
V době, kdy omyly a falešné zprávy zasévaly do duší zmatky a svedly mnohé na scestí, Dominik poslal své bratry na vznikající univerzity. Poznal důležitost solidní a fundované teologické formace, založené na Písmu svatém a pozorné k otázkám, které si doba kladla. Takové přesvědčení vedlo následující generaci bratří na hranici, kde se víra a rozum stávají společníky na cestě pravdy. Intelektuální poslání řádu poskytuje důležitou protilátku tváří v tvář pandemii polopravd, které jsou ve skutečnosti pololžemi.
V těžkých časech, kdy se zdálo, že se lidé ztráceli v beznaději, Dominik nabízel to, čemu říkáme úžasná naděje (lat. spem miram). Jeden z našich zpěvů připomíná moment, který se stal před 800 lety v Boloni, kde sv. Dominik opustil tento svět a slíbil svým bratřím, že jim bude dále prospěšný tím, že se za ně bude přimlouvat. Přítomnost bratří modlících se v hodinu jeho smrti musela rovněž živit naději samotného Dominika. Ve chvíli, kdy zakoušel konečnost lidské existence, nebyl sám. Přítomnost bratří a příslib Dominikovy přítomnosti přesahující smrt přinesly všem naději a útěchu. Tato naděje byla nakonec založena na jistotě, že Bůh nás nikdy neopustí. Naděje je jistotou, že Bůh přebývá v radostných i bolestných tajemstvích našich životů. Naděje je Kristus mezi námi (srov. Kol 1,27). To je moje naděje – že členové dominikánské rodiny budou jako Dominik pro naši dobu – kazatelé Boží milosti.
Svatý Dominik byl velmi vnímavý na inspiraci od papeže. V čem vás inspiruje papež František?
Papež je v první řadě naším principem jednoty. To je elementární, ale pro Dominika to bylo velmi důležité a pro mě také. Papež František je pak především pastýř, a to se neustále odráží ve způsobu, jakým mluví a přistupuje k druhým lidem. Hluboce mě inspiruje pečlivost, otevřenost a přirozenost jeho chování za všech okolností, na veřejnosti i v soukromí.
Děkujeme za rozhovor!
Rozhovor připravili Zuzana Matisovská a Lukáš Fošum OP.
Z angličtiny přeložila Zuzana Matisovská.
Převzato z revue Salve 3/2021 – nástupci sv. Dominika