Kyrillos z Jeruzaléma
Ďábel, sám padlý, přivedl k pádu mnohé, on vzbuzuje žádosti v těch, kdo mu věří. Z toho pochází smilstvo, cizoložství a všechno zlo. Jeho přičiněním byl náš praotec Adam vyhnán pro svou neposlušnost a místo rajské zahrady, jež sama od sebe nese podivuhodné plody, mu byla dána země plodící trní.
Jak to tedy je? Někdo řekne, že jsme byli oklamáni, a tak jsme ztraceni. Ale copak již není možné být spasen? Padli jsme, a tedy není možné vstát? Byli jsme oslepeni, a tak nelze znovu začít vidět? Kulháme, a proto nemůžeme zase chodit zpříma? Krátce řečeno, zemřeli jsme, a tedy už nemůžeme vstát? Copak nevíš, že je zde ten, který po třech dnech vzkřísil Lazara, i když už zapáchal? A není snazší, aby vzkřísil tím spíše tebe, který žiješ? Ten, který za nás prolil cennou krev, nás zbaví našeho hříchu. Nezoufejme nad sebou, bratři, a neuvrhujme sami sebe do beznaděje. Je totiž hrozné nevěřit, že je naděje na obrácení. Vždyť kdo nevěří ve spásu, nehledí na to, že vrší zlo na zlo, kdo však věří ve vyléčení, více pak pečuje o sebe. Lupič, který nečeká slitování, upadá v beznaděj, pokud však doufá v odpuštění, často dospívá k obrácení. Cožpak neodložíme svůj hřích, jako had svléká kůži? Země zarostlá trním se změnila v úrodnou, když byla dobře obdělávaná, kdežto pro nás je spása nenávratně ztracena? Přirozenost tedy může přijmout spásu, vyžaduje se však také rozhodnutí.
Bůh štědře dává svou lásku lidem. Proto neříkej: Sesmilnil jsem, zcizoložil, učinil jsem hrozné věci, a ne jednou, ale mnohokrát. Odpustí mi? Promine? Poslechni si, co říká žalmista: „Jak nesmírná je tvá dobrotivost, Hospodine.“ (Žl 30, 20 LXX) I když se nahromadilo mnoho tvých hříchů, nepřemohou velikost Božího slitování. Tvá zranění nejsou větší než dovednost nejvyššího lékaře. Jen se mu vydej s vírou, svěř se lékaři se svou bolestí. Řekni i ty to, co zpívá David: „Řekl jsem: Vyznal jsem proti sobě svou vinu Pánu,“ (Žl 31, 5 LXX) a stane se ti to, co stojí v Písmu také, co je řečeno vzápětí: „A tys odpustil bezbožnost mého srdce.“
Chceš nahlédnout Boží lásku k lidem, třebaže jsi na katecheze začal docházet jen nedávno? Chceš spatřit Boží lásku a šíři jeho velkomyslnosti? Poslechni si, co je psáno o Adamovi a neposlušnosti tohoto prvního Bohem stvořeného člověka. Bůh jej mohl ihned zahubit, ale pohleď, co Pán učinil ve své lásce k člověku: vyhání ho z ráje [– Pro svůj hřích totiž Adam nebyl hoden toho, aby žil na tom místě –] a usazuje naproti ráji, aby viděl, odkud byl vyhnán, odkud a kam byl svržen, a aby byl poté spasen pro své obrácení. Kain, první narozený člověk, se stal bratrovrahem. Objevil zlo a jako první zabil. Byl to první zlovolný člověk. Když však zabíjí bratra, k jakému trestu je odsouzen? „Budeš naříkat a třást se na zemi.“ (Gn 4, 12 LXX) Velký hřích a malý trest.
Avšak tento příklad lásky k člověku, jež je tedy vpravdě a sama o sobě Boží, není ještě tak velký ve srovnání s tím, co přichází dále. Uvaž, co se stalo za Noema. Obři zhřešili a zemi tehdy zaplavila velká bezbožnost. Proto měla přijít potopa. Bůh vyslovil svou hrozbu pětistého roku, šestistého poslal na zem potopu. Vidíš zde šíři Boží lásky k člověku, jež trvala sto let: Což nemohl to, co tehdy udělal po stu letech, učinit hned? Svůj čin odložil záměrně, aby poskytl čas k obrácení. Vidíš Boží dobrotu? A kdyby se tehdy žijící lidé káli, o Boží lásku by nepřišli.
Postupme dále, k dalším, kteří byli pro své obrácení zachráněni. Snad rovněž některá žena řekne: Sesmilnila jsem, dopustila se cizoložství, poskvrnila své tělo různými nemravnostmi. Je spása i pro mne? Vzpomeň si, ženo, na Rahab a ani ty se nevzdávej naděje na spásu. Rahab byla spasena pokáním, přestože o ní bylo veřejně známo, že se dopouští smilstva. Copak nebude spasena pokáním a půstem ta, jež jednou kdysi sesmilnila, než se jí dostalo milosti? A jak byla Rahab spasena? Řekla jen: „To váš Bůh, váš Bůh je Bůh na nebi i na zemi.“ Že je i jejím Bohem, to se s ohledem na svou prostopášnost říci neopovážila. Chceš-li svědectví o její spáse nalézt v Písmu, je zaznamenáno v Žalmech: „Budu pamatovat na Rahab a Bábel, kteří mě znají.“ (Žl 86, 4 LXX) Jak velká je Boží láska k lidem, jež podle Písma pamatuje i na nevěstky! Ale neříká se prostě: „Budu pamatovat na Rahab a Bábel,“ ale dodává se: „na ty, kteří mě znají.“ Je zde tedy pro muže, stejně jako pro ženy spása, jíž lze dosáhnout obrácením.
A ani hřích celého národa nepřemůže Boží lásku k lidem. Lid si učinil z telete modlu, přesto jej Bůh nepřestal milovat. Lidé zapřeli Boha, ale Bůh nezapřel sám sebe. Řekli: „To jsou tví bohové, Izraeli.“ (Ex 32, 4) A přesto se Bůh Izraele, věrný sám sobě, stal jejich spasitelem. A nezhřešil jen lid, ale i velekněz Áron. Vždyť Mojžíš říká: „Hospodinův hněv padl i na Árona. Modlil jsem se za něj a Bůh mu odpustil.“ Když pak Mojžíš prosbou za hřešícího velekněze obměkčil Hospodina, což Ježíš, jednorozený, Boha neobměkčí, prosí-li za nás? A jestliže nezakázal kvůli tomuto klopýtnutí, aby se (Áron) stal veleknězem, zabrání snad tomu, abys dosáhl spásy ty, jenž přicházíš od nežidů? I ty tedy podobným způsobem čiň pokání, a nebude ti odepřena milost. Jednej pro příště bezúhonně. Bůh je totiž skutečně plný lásky k lidem, žádný věk nebude s to o jeho lásce dostatečně vypovědět. I kdyby se spojily všechny lidské jazyky, ani pak nebudou s to vypovědět byť jen část Boží lásky. (Catech. 2, 4–10)
Úryvek z Katechezí Kyrilla z Jeruzaléma, které byly vydány v nakladatelství Krystal OP