Ukázka z časopisu OPusculum 4/2022
SM. Johanka Vaňková OP
Je časné ráno… ztichlým, postupně se probouzejícím městem se ozývají rychlé kroky. Po společné ranní modlitbě se rozcházíme každá za svou prací: jedna k dokumentům a knihám, dvě na cestu mimo Olomouc.
Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, na všech místech jeho vlády. Dobrořeč, má duše, Hospodinu!
Za oknem ubíhají domy, sloupy, pole, kostely, vesnice… a v mysli doznívající žalmy ranní modlitby se mísí s rytmem cesty a s myšlenkami na nový pracovní den a jeho úkoly.
Každodenní cesta do práce do jiného města, výzva, která nás staví před nové otazníky. Jak žít své řeholní zasvěcení, jak být nositelkou dominikánské spirituality, jak se zapojit do života farnosti, jak se zapojit do díla, které není a priori dominikánské… kam ve světě patříme my, sestry dominikánky? Jak žít uprostřed lidí ve světě, jak sdílet jejich život a náš život uprostřed všeho všedního ruchu a starostí?
V naší olomoucké komunitě sester jsme aktuálně tři: já, sestra Alberta a sestra Benedicta. Naše sestava je, od chvíle, kdy k nám přibyla sestra Benedicta, vlastně docela čerstvá, v těchto dnech jí bude teprve rok. Z toho dvě z nás dojíždí vyučovat na církevní gymnázia do Kroměříže a do Prostějova, třetí se připravuje na doktorát z církevních dějin v Olomouci. Jsme stále na cestě nejen fyzicky, ale i v hledání, jak žít dominikánskou spiritualitu v nových podmínkách. Život malé komunity by mohl mít motto: „co si neuděláš, to nemáš“. Každodenní starost o běžné každodenní maličkosti, čas od času i mimořádnosti, nedovoluje nechat věci jen tak běžet, jednotlivci jsou neustále zapojení do jejího chodu. K tomu studium, osobní formace… ale též liturgický život a život modlitby vůbec, to vše vyžaduje mnohem více energie, než by se mohlo zdát. Nejste neseni, ale nesete, nebo spíše jste těmi, kdo tvoří. Všichni, kdo mají podobnou zkušenost, vědí, že je skutečně rozdíl, je-li nějaká činnost součástí společného rytmu, nebo je flexibilně přizpůsobována tak, aby mohla vůbec společně proběhnout. Jste stále ve střehu.
Naše komunita zároveň slouží jako zázemí sestrám, které pracují nebo studují v Olomouci, takže se náš počet občas zvedne o 33 %, 66 %, výjimečně i o 100 %. Snažíme se, aby náš dům byl otevřený pro setkávání s lidmi jak z dominikánské „farnosti“, tak i odjinud, ale naše lidské možnosti jsou v tomto omezené 7 dny v týdnu a 24 hodinami denně.
Hlavním nosným prvkem v každém dni je pro nás společná modlitba ranních a večerních chval a neformální setkávání v domě, kdy se navzájem sdílíme se svými zážitky, objevy, radostmi nebo třeba i nezdary. Společně strávený čas má svoje pravidelné místo o víkendech a ve společném plánování. V našem osobním životě, jako u každé dominikánky, má neopominutelné postavení studium. Nejvíce z tohoto času každé z nás tří zabírá vzdělávání odborné, jak nás k tomu nutí naše profese, a musíme si proto chránit čas i na duchovní formaci. Myslím, že máme co dělat, abychom v pracovním tlaku dostály i tomuto závazku.
V covidové době nebylo mnoho příležitostí zapojit se do života přímo v Olomouci, ale byl to pro nás čas se zorientovat, uspořádat pracovní a modlitební čas, pro mne ještě navíc i důležitý čas adaptace v prostředí nové školy. Tento školní rok jsme dostaly příležitost zapojit se do přípravy ke svátostem s bratřími dominikány z olomoucké komunity. Velice rády jsme se přidaly, protože je to výborná příležitost, jak se více spojit ve vlastním úsilí o identitu dcer a synů svatého Dominika. Být sám, sama, zástupcem naší spirituality v křesťanském prostředí pobízí k větší odpovědnosti za to, co by snad v mozaice církve mohlo chybět. Čím dál víc si uvědomuji, jak je důležité podílet se na něčem společném v rámci dominikánské rodiny a že spolupráce s vlastními bratřími a sestrami nám pomáhá zůstávat pravdivými ve svém povolání. Není snadné rozlišovat, co od nás vyžaduje konkrétní místo našeho apoštolátu. Očekává se od nás, že budeme ve svém zaměstnání profesionály. Že budeme svým životem svědčit o Kristu a naší radosti z toho, že mu patříme. Snad náš způsob, naše cesta, neodpovídá vždy představám lidí, se kterými se setkáváme, přesto zůstávají autentickými. V současnosti mě nejvíce zaměstnává právě otázka, čím jsme pro barevnost a věrohodnost církve nepostradatelní, spolu s otázkou role ženy v církvi.
Dominik při svém kázání putoval z místa na místo. My putujeme každý den na totéž místo, za týmiž lidmi, ale během cesty se lidé kolem nás mění. Kážeme nejen slovy, ale celým bytím. Nejnápadněji jistě hábitem, ale i úsměvem, pohledem, spontánní komunikací, reakcí za volantem, čekáním na spoj… svým bytím, přebýváním uprostřed „obyčejných“ lidí a uchováním si svého nasměrování na Krista.
Moje modlitba ať k tobě stoupá, jako vůně kadidla.
Přichází večer, z ulice je slyšet zvuk tramvajových výhybek a projíždějících vlaků. Dům se noří do tmy. Zpoza trojích dveří se stále ještě ozývá klapání počítačových klávesnic, šustění papíru, ze stránek knih a archivních dokumentů se vynořují postavy minulosti, slovíčka ze stránek jazykových učebnic se proplétají s matematickými vzorečky…
Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka…
Převzato z časopisu OPusculum 4/2022