Až proroctví ustane, lid zpustne

Tomáš Machula

Novozákonní texty týkající se tzv. charismat, tedy darů Ducha svatého, které jsou dány některým křesťanům k užitku celé církve, jak o nich píše apoštol Pavel především v Prvním listě Korinťanům, zaznamenaly v posledním staletí obrovské zvýšení zájmu teologů i laiků. Letniční hnutí v protestantismu a charismatická hnutí v katolické církvi jsou v posledních desetiletích velmi silná. Jedním z důvodů je jistě obnovení povědomí o významu osoby Ducha svatého a docenění trinitární teologie vůbec. Tyto základní věroučné a teologické skutečnosti byly totiž v předcházejícím období v myslích lidí i v teologické reflexi dosti upozaděny. Svědčí o tom např. papež Lev XIII., který na tento neblahý vývoj reagoval na konci devatenáctého století encyklikou o Duchu svatém, v níž dobovou situaci přirovnává k textu Sk 19, 2: „Zeptal se jich: ‚Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?‘ Odpověděli mu: ‚Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.‘“ S obnovou zájmu o působení Ducha svatého v církvi i v duchovním životě jednotlivců se samozřejmě objevila i řada excesů, ale to není nic překvapivého – problémy se objevují pouze tam, kde se něco děje. Odmítat charismata kvůli některým výstřelkům je nesmyslné. Pohrdat darem Ducha svatého nebo ho chápat dokonce jako něco rizikového a nebezpečného (nad míru, která je dána prostou skutečností, že rizikový a nebezpečný je jednoduše vzato celý náš život) by se velmi blížilo nedůvěře Bohu.

Význam a potřebnost charismatických darů jednoduše a úderně představuje kniha Přísloví (29, 18), z níž jsme si vypůjčili i nadpis této úvodní studie: „Až proroctví ustane, lid zpustne.“ Proroctví je jedno ze základních charismat, takže lze snad v jistém smyslu vztáhnout tento výrok na všechna charismata obecně. Co může znamenat ono zpustnutí, můžeme demonstrovat právě na krizi trinitární teologie, zvláště chápání místa Ducha svatého, v 19. století. Je to doba, kdy důraz na jednotu Boží (na úkor trojjedinosti) a na jakousi přísnou lidskou logičnost a pravidelnost po způsobu matematických zákonů do značné míry omezil osobní a vždy originální vztah k Bohu. V tuto dobu se velice rozšířil deismus, tedy směr uznávající Boží existenci a jeho stvořitelskou roli, ale minimalizující či přímo zcela odmítající další Boží působení ve světě a komunikaci s ním. Přinejmenším teologie tedy zpustla. Lidová zbožnost si samozřejmě hledala různé formy vyjádření toho, co bylo takto v krizi a na co sensus fidei církve nedával úplně zapomenout. Takové zdravé duchovní hnutí věřících však musí být vždy kultivováno a usměrňováno teologickou reflexí. Protože k tomu nedošlo, dostala se i lidová zbožnost do zbytečných excesů. Můžeme tedy tvrdit, že když proroctví ustalo, lid zpustl. Proroctví a jiné dary samozřejmě úplně neustaly, ale ztráta vědomí jejich významu nastala zcela jistě.

Pro současného čtenáře, který má k dispozici obrovské množství knih různé úrovně a kvality o charismatickém rozměru církve, může být jistě zajímavé, jakým způsobem se s tímto tématem potýkali teologové v minulosti. Tomášův traktát o mimořádných darech Ducha svatého může být jednou z dobrých ukázek této reflexe, která je v řadě bodů dodnes velice inspirativní.

Výňatek z úvodu k traktátu O mimořádných darech Ducha v Teologické sumě,
který právě vyšel v nakladatelství Krystal OP