Jako základní prvky dominikánského života naše stanovy uvádějí: společný život, liturgii, modlitbu, studium, kázání a zachovávání řeholních slibů.
Dominikánskou spiritualitu nezachycuje žádný text, ani příklad nějaké osobnosti, která by nám byla vzorem. Nejedná se o nějakou ucelenou duchovní nauku, ale spíše o jistou mentalitu, která je dominikánům vlastní. Nejlépe ji popisují řádové stanovy, které se po celých osm staletí vyvíjely, a tak zachycují sdílenou zkušenost dominikánského života.
Svatý Dominik rozeslal bratry do světa, aby zakládali konventy. Náš život s Bohem není osamoceným životem poustevníků, ale životem ve společenství církve. Řeholní komunita je konkrétním prostředím, kde se učíme žít s druhými a pro druhé, dříve než půjdeme kázat ven. Tento způsob života má krásné i náročné stránky: je pro nás posilou a povzbuzením, ale také zkouškou a místem obrácení.
Společné se netýká jen života uvnitř kláštera, ale i našeho působení navenek: snažíme se, aby na různých projektech spolupracovalo více bratří, kázání každého bratra chápeme jako součást našeho společného apoštolátu.
Naším posláním je hlásat Krista. Nemůžeme však hlásat něco, co neznáme. Máme-li Boží slovo rozdávat druhým, musíme si ho „přisvojit“, musíme s ním trávit čas, učit se od něho, chválit ho a kontemplovat, zamilovat si ho.
To se děje především při slavení liturgie a osobní modlitbě, které jsou jádrem života komunity, zdrojem naší jednoty a součástí jejího svědectví navenek. Stejně tak je modlitba a liturgie bytostně spojena se studiem a kázáním: v modlitbě slavíme a kontemplujeme to, co poznáváme o Bohu a co chceme přinášet druhým.
Filosofické a teologické studium má bratřím pomáhat, aby lépe chápali svou dobu, dokázali vést dialog se všemi lidmi a tak byli dobrými kazateli. Hlavním zdrojem studia zůstává Písmo svaté.
Ačkoli je naše studium zaměřeno ke kázání, přesto je dominikánům cizí soustředit se na co nejúčinnější přesvědčování. Dominikánské pojetí studia je kontemplativní: je chápáno jako způsob hledání pravdy a počátek nazírání samotného Boha.
Takto poznanou pravdu si pak člověk nemůže nechat jen pro sebe a touží se o ni podělit s druhými. Přesto si musí být pokorně vědom, že jeho poznání je omezené: pravdu nikdy nemůžeme vlastnit, Pravda vlastní nás.
Již název Řád kazatelů ukazuje na naše prvotní poslání: kázání ke spáse duší. Vychází z přesvědčení o síle pravdy a z úcty ke svobodě každého člověka.
V duchu svatého Dominika zahrnuje nejen liturgické kázání, ale i život komunity bratří a veškeré naše působení navenek, protože nemůžeme věrohodně hlásat něco, co sami nežijeme.
Zachovávání slibů chudoby, čistoty a poslušnosti je společné všem řeholníkům. Přesto i jejich chápání má dominikánské zabarvení.
Například radikální chudoba nebyla (na rozdíl od františkánů) v počátcích řádu chápána jako prostředek posvěcování se, ale spíše jako podmínka věrohodnosti našeho kázání.
Podobně slib poslušnosti je propojen s demokratickým způsobem řízení řádu, kdy kapitula stojí nad představeným. Otevřená diskuse a hlasování jsou chápány jako nástroj hledání společného dobra komunity a mají být vedeny úsilím o jednomyslnost. Jsou také projevem důvěry vůči všem bratřím, kteří mají společnou odpovědnost za život komunity.