Jan Poříz OCD
Touha po lidské opoře a vzájemnosti provází člověka, dle svědectví Starého zákona, již od momentu jeho stvoření. Ani panství nad zvířaty (srov. Gn 2, 19–20), ale ani harmonický vztah s Bohem, nenarušený ještě hříchem, ji nečinily zbytečnou. Je proto zřejmé, že tato touha a potřeba je Bohem zamýšlená a chtěná. Proto také Bůh konstatuje: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2, 18) „Nikoli ze země, ale ze samého lidského bytí je utvořena žena […]. Muž rozpoznává dar, který je mu v ní darován. ‚Tentokrát je opravdu tělem z mého těla a kostí z mých kostí. Bude se nazývat ženou, neboť byla vzata z muže.‘ […] Bůh tak učinil manželství součástí svého stvoření.“ (1) Manželství a rodinné vztahy proto od počátku lidských dějin představují základní oporu, která je člověku darována a svěřena do péče.
Přesto se již ve Starém zákoně setkáváme i s přátelstvími mezi osobami, které nespojuje manželské ani jiné rodinné pouto. Král David dokonce po smrti svého přítele Jonatana konstatuje a naříká: „Byl jsi pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen.“ (2 Sam 1, 26) Není divu, neboť Jonatan již za svého života „přijal Davida do svého srdce a ‚zamiloval si ho jako sebe samého‘ “. (2) […] Právě Jonatan a David, královský syn a budoucí král, tedy dva muži, kteří mohli snadno najít důvody k vzájemné nevraživosti, jsou „nejslavnější starozákonní dvojicí přátel“. (3)
Hlavní otázka, kterou si ohledně přátelství klade Nový zákon, je tato: „‚Kde lze skutečné přátelství najít?‘ Zásadní odpověď zní: ‚v obci‘. […] Když chce Pavel charakterizovat soužití uvnitř obce, cituje zásady etiky přátelství: ‚Noste vzájemně svá břemena‘ (Gal 6, 2), ‚radujte se s radujícími, plačte s plačícími‘ (Řím 12, 15), budete ‚stejně smýšlet‘ (Flp 2, 2). Lukáš vidí prvotní obec tak, že uskutečňuje antický ideál přátelského společenství mít ‚jedno srdce a jednu duši‘ a ‚vše společné‘ (Sk 4, 32). Také Janova obec se považuje za skupinu přátel (3 Jan 15). […] Klíčovým slovem Pavlovy ekleziologie je koinonia. Společenství věřících je tak pevné proto, že je s ním ve spojení ještě někdo třetí: je to Ježíš Kristus, který zaručuje věřícím podíl na sobě samém, a je tak základem jejich soudržnosti. To se děje nejintenzivněji při eucharistii (1 Kor 10, 16n).“ (4)
[…] Nacházíme však v Písmu svatém rovněž základ pro přátelství mezi mužem a ženou, které by nevyústilo v manželství, ve výlučný vztah? Tedy pro skutečnost, kterou kdosi nazval „nejméně běžnou a nejvíce křehkou, zároveň však nejvíce obohacující formu přátelství“? (5) Zdá se, že v tomto ohledu zašel nejdál sám Pán Ježíš. Byl to především on sám, kdo ženy vnímal nejen jako plnohodnotné posluchačky radostné zvěsti (srov. např. Jan 4, 27; Lk 10, 42), ale využíval i jejich pohostinnosti, neobával se jejich citové náklonnosti, a dokonce ani fyzického kontaktu s nimi. Když slyšíme například o ženě, která „s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbat je a mazat vzácným olejem“ (Lk 7, 38), nedokážeme říci, kolik jejích slz bylo projevem lítosti nad spáchanými hříchy, kolik slz skanulo v důsledku radosti z odpuštění a kolik jich bylo prolitých na základě přirozeného citu a náklonnosti. Ani Pán Ježíš se nesnažil jedno od druhého oddělit a přijal zmiňovanou ženu se vším, co měla ve svém srdci, přestože farizeje Šimona, jeho hostitele, podobné jednání pobouřilo (srov. Lk 7, 39).
[…] Evangelia opakovaně hovoří o Ježíšovi, který uzavírá přátelství. „Jedním z jeho přátel […] byl Lazar, nad nímž plakal a poté ho vyvedl z hrobu (Jan 11, 3.11). Jeho protivníci ho podle synoptiků pomlouvají jako ‚přítele celníků a hříšníků‘ (Mt 11, 19; Lk 7, 34) a vůbec netuší, jak velkou mají pravdu.“ (6) Především však sám Ježíš nazývá přáteli své nejbližší učedníky, a to ve chvíli, kdy s nimi naposledy večeří: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15, 15) Každý z adresátů a příjemců Kristova přátelství a jeho lásky se pak může a má stávat rovněž jejich rozdavatelem a šiřitelem. Může druhé obohacovat nejen svou omezenou lidskou láskou, ale v jistém slova smyslu i neomezenou boholidskou láskou samotného Ježíše, která je jeho novým přikázáním, odpovídajícím novým podmínkám Nového zákona: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (Jan 15, 12)
(1) BROWN, Raymond E. – FITZMYER, Joseph A. – MURPHY, Roland E. Nuovo grande commentario biblico. 2. vydání. Brescia: Queriniana, 2002, s. 14.
(2) SÖDING, Thomas. Přátelství s Ježíšem. Novozákonní motiv. Salve. Revue pro teologii a duchovní život 2010, č. 1, s. 12.
(3) Tamtéž, s. 12.
(4) Tamtéž, s. 14–15.
(5) RONCHI, Ermes. I baci non dati. 3. vydání. Milano: Paoline, 2018, s. 77.
(6) Tamtéž, s. 15.
Ukázka z knihy „Přátelství a reforma. Terezie z Ávily a Jeroným Gracián“,
která vyšla v nakladatelství Krystal OP.