Adrien Candiard
„Člověk si udělá modlu i ze samotné pravdy, neboť pravda bez lásky není Bůh, je jeho obrazem a modlou, kterou bychom neměli milovat ani uctívat. A ještě méně je třeba milovat nebo uctívat její opak, jímž je lež.“ Vše, co se snažím rozvinout na těchto několika stránkách, již bylo řečeno, a to mnohem výstižněji a stylověji, v této myšlence Blaise Pascala. Modlu si lze udělat z čehokoli, dokonce i z odpovídajícího obrazu Boha. Pravdy křesťanské víry, například ty, které jsou uvedeny ve Vyznání víry, jsou jistě pravdivé; ani Pascal, ani já je nehodláme ani v nejmenším zpochybňovat. Přestávají však být pravdivé, pokud je z výšin svých teologických znalostí nebo rétorických dovedností použiji jako zbraň ničení nebo nástroj nadvlády. Zůstávají samozřejmě objektivně pravdivé, ale už nejsou pravdou. Stala se z nich modla, která se podobá Bohu, ovšem asi tak, jako se úšklebek podobá úsměvu. Je pravděpodobné, že Pascalova ochotně polemická inteligence toto silné pokušení k modloslužbě znala z vlastní zkušenosti. Tatáž inteligence mu však pomohla odhalit tuto past a zabránila mu zaměnit lásku k pravdě s vášní mít pravdu; to ona mu nadiktovala tuto pasáž z dopisu jeho sestře Gilbertě, nad níž by se měli zamyslet všichni horliví apologeti: „Cítím hněv vůči těm, kteří za každou cenu chtějí, aby se věřilo pravdě, kterou dokázali, což Ježíš Kristus ve svém stvořeném lidství neudělal.“
Evangelium nám poskytuje mnoho příkladů tohoto teoretického poznání Boha, které z něho vylučuje lásku, a tak dokonale ilustruje Pascalovu myšlenku: mám na mysli démony, které najdeme téměř na každé stránce. Jsou to ostatně právě démoni, kteří jako první, dříve než učedníci, dříve než kdokoli jiný, poznávají v Ježíši Božího Syna. Hned v první kapitole Markova evangelia, ve 23. verši, když Ježíš dává své první poučení a koná první zázrak, démon vykřikne: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Tento démon má více než sedm kapitol náskok před svatým Petrem, prvním z učedníků, který uznal Ježíše vyznáním: „Ty jsi Kristus.“ Sedm kapitol v evangeliu, které jich čítá šestnáct, to není málo!
Démoni z evangelia znají Boha, nebo spíše znají pravdy o Bohu. V otázce Trojice, vtělení nebo hypostatické perichoreze jsou nepřekonatelní. Ale přitom ho neznají, nikoli kvůli nedostatku intelektuálních schopností nebo porozumění – v tom jsou od přírody mnohem zdatnější než naši nejlepší teologové –, ale proto, že odmítají jeho podstatný a primární prvek: jeho lásku. Nejde ani tak o to, že by ho nechtěli milovat, jako o to, že odmítají být jím milováni, což je nezbytná podmínka k opětované lásce a lásce k tvorům. Jestliže je Kristův příchod zahání na útěk, není to proto, že by je pronásledoval jako filmoví Krotitelé duchů, ale proto, že nemohou snést tuto milující přítomnost: nejsou otevření vůči spáse, jež není ničím jiným než přijetím Boží lásky.
Podle mě jsou důležitým obrazem toho, co může představovat fanatismus, ne ten, který odsuzujeme u druhých, ale proti kterému máme bojovat u sebe samých. Fanatismus, který znázorňují, spočívá v tom, že mají z náboženství všechno, kromě toho podstatného. Nechybí jediná čárečka, ale láska k Bohu nikde. Bezpochyby se snažíme milovat Boha z povinnosti, ale ještě jsme nezačali přijímat fakt, že jsme milováni jím. Nutno uznat, že není tak snadné být milován. Není tak snadné přijmout tuto bezpodmínečnou lásku. Než jí postupně dovolíme prostoupit všechna místa naší bytosti, včetně těch bezpečně uzavřených komůrek, do nichž sami vstupujeme jen s obavami, potrvá to pravděpodobně celý život. Právě z toho důvodu trvala křesťanská tradice vždy na tom, že je důležité nechat se v duchovním životě doprovázet: doprovázet, nikoli vést, tím méně řídit, protože úloha duchovního průvodce spočívá pouze v tom, aby nás vždy, když se snažíme zdůrazňovat své zásluhy a ospravedlňovat své chybné kroky, miloval takové, jací jsme, naslouchal nám přes všechny naše piruety, a tak nám pomáhal, abychom se odvážili vpustit Boží lásku do našeho života.
Takové přijetí je nejlepším lékem na nemoc, o níž mluví evangelium a jíž dává půvabný a poněkud znepokojivý název: sklerokardie, skleróza srdce, kterou většinou překládáme jako „tvrdost srdce“. Začíná zdánlivě ničím, přísností, jejíž původ je znám všem, kdo se trochu zabývají psychologií: jsem k bližnímu neoblomný proto, že neumím být milován. Avšak pokud tuto přísnost nechám růst, pak se právě ona promění v jednu z mnoha forem fanatismu, o nichž jsme hovořili, od domácího fanatismu s omezeným publikem po fanatismus globalizovaný, od fanatismu izolace po fanatismus destrukce.
Ukázka z knihy Adriena Candiarda OP „O fanatismu. Když je náboženství nemocné“,
která vyšla v nakladatelství Krystal OP.