Tomáš začíná svůj komentář k listu Filipanům úvodem, ve kterém dává tento list do souvislosti s listem Efesanům. Ten nás poučuje o tom, jak sloužit církevní jednotě. List Filipanům pak toto téma rozvíjí a představuje nám jakési příklady a vzory v tomto úsilí. Tomáš ve svých systematických spisech ani v diskutovaných otázkách žádné pojednání o církvi nepředložil. Podle Francescy Aran Murphy jsou jeho eklesiologií právě komentáře k Pavlovým listům.
List je podle Tomáše určen všem věřícím oné církevní obce. Za prvé jsou to prostí věřící (svatí), za druhé jsou to představení, což jsou biskupové a jáhni. Tomáš si všímá pořadí, ve kterém Pavel postupuje, a vysvětluje to způsobem, který potěší každého odpůrce klerikalismu: „Otázkou je, proč mluví o prostých věřících dříve než o představených. Je to proto, že na prvním místě je lid a teprve poté představený.“ Opomenutí středního stupně svátosti svěcení, tedy kněží, vysvětluje Tomáš tím, že v rané církvi jsou kněží bráni souhrnně spolu s biskupy. V jedné obci je pouze jeden biskup, takže množné číslo „biskupové“, které Pavel používá, znamená „biskup a jeho kněží“.
Zásadní důraz klade Pavel na společné dílo, kterým je „šíření evangelia“. Tomáš zdůrazňuje, jak se většina toho, co Pavel v listu probírá, týká právě tohoto hlavního úkolu církve. Filipané Pavlovi pomáhali, aby mohl lépe hlásat evangelium. Někteří hlásají Krista z lásky, jiní ze ctižádosti, ale hlavní je, že se hlásá Kristus. A to vše působí Apoštolovi radost, protože i když je ve vězení, dává i tímto utrpením svědectví Kristu.
Jednota církve ve společném díle hlásání evangelia je trojí: jednota lásky, jednota svornosti a jednota spolupráce. Právě spolupráce je pro Tomáše zásadní, neboť se na církev dívá jako na společenství spolupracovníků. Když apoštol Pavel ve Flp 4, 3 mluví o svém spolupracovníku, vykládá to Tomáš jako spolupracovník při kázání. Právě toto téma je pro Tomáše jako bratra kazatele (dominikána) zásadně důležité, neboť sám měl zkušenost bratrského společenství dominikánských bratří kazatelů.
S hlásáním Krista úzce souvisí i osobní svědectví, které v tomto listu hraje důležitou roli. Apoštol Pavel totiž mluví jako ten, kdo je „v okovech“. A tato jeho situace jednak povzbuzuje druhé k nebojácnému hlásání, jednak vede k radosti, která je čistá, protože jejím důvodem je Kristus, a ne vnější potěšení. Pavel dokonce uvádí, že má radost i z kázání Krista, které není vedeno zcela čistými úmysly, ale např. ctižádostí. „Co z toho? Jen když každým způsobem, ať pod záminkou nějakou, ať opravdově zvěstuje se Kristus“ (Flp 1, 18). Tomáš při svém výkladu rozlišuje různé způsoby radosti: a) radost z dobré příčiny – máme se radovat z příčiny i účinku; b) radost ze špatné příčiny – máme se radovat z účinku, ale nikoli z příčiny.
Pavlova radost z toho, že se káže Kristus, je radost z účinku, kterým je kázání, a ne z příčiny, kterou je ona ctižádost. Podobně můžeme mít radost z Kristova díla vykoupení, i když bylo zapříčiněno zločinným jednáním lidí.
Z úvodní studie Tomáše Machuly
k překladu komentáře sv. Tomáše Akvinského Výklad listu svatého Pavla Filipanům
vydaného nakladatelstvím Krystal OP