Bernard z Clairvaux
Slavný král a prorok Páně, svatý David, kdysi ve svém zbožném přemítání začal uvažovat o tom, že je nedůstojné, když Hospodin zástupů dosud nemá žádný příbytek na zemi, zatímco on sám bydlí v domě podle své královské důstojnosti. O tom bychom, bratři, měli uvažovat i my, totiž jak to věrně a statečně uskutečnit. Ale i když se Hospodinu zalíbilo ono uvažování proroka, přece dílo samo bylo vyhrazeno pro Šalomouna. Toho důvod je jiný a pro krátkost času ho nyní nemůžeme vysvětlovat. Ty, duše, přebýváš ve vznešeném domě, který ti vytvořil Bůh. Myslím tím toto tělo, které tak sestavil, tak uzpůsobil, tak uspořádal, abys v něm slavně a s potěšením přebýval. Avšak i pro toto tělo vytvořil dům, a to skvělý, velmi vhodný a krásný. Myslím tento svět, vnímatelný smysly a obyvatelný. Nemyslíš tedy, že je nedůstojné, aby on tobě vytvořil dům, avšak ty bys mu odmítal vystavět chrám? Dosud sice máš dům, ale buď si jista, že tvůj dům zakrátko spadne a ty budeš vystavena dešti, větru a mrazu, jestliže si dříve neobstaráš jiný. Běda! Kdo odolá jeho mrazu? (Žl 147, 17) Proto je šťastná, velmi šťastná duše, která může říkat: Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama (2 Kor 5, 1). Tak tedy, milá duše, nedopřávej svým očím spánku a svým víčkům podřímnutí, dokud nenalezneš Hospodinu místo, příbytek Bohu Jákobovu.
Ale co si myslíme, bratři? Kde se najde místo pro tuto stavbu, nebo kdo bude moci být oním stavitelem? Neboť tento viditelný chrám jistě byl postaven kvůli nám, pro naše přebývání; vždyť Nejvyšší nepřebývá v chrámech zbudovaných lidskýma rukama. Jaký chrám tedy vystavíme tomu, který říká, a pravdivě říká: Já naplňuji nebe i zemi (Jer 23, 24)? Byl bych velmi znepokojen a můj duch by byl sklíčen ve mně, kdybych neslyšel toho, který říká: Já i můj Otec přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14, 23). A tak již vím, kde mu má být připraven příbytek, protože ho nepojme nic jiného než jeho obraz. Pojmout ho je schopná duše, která byla stvořena k jeho obrazu. Proto tedy již pospíchej, ozdob své lůžko, Sione, protože se zalíbilo Hospodinu v tobě, bude přebývat ve tvé zemi. Zajásej, dcero sionská (Zach 9, 9): tvůj Bůh bude přebývat v tobě. Řekni spolu s Marií: Hle, jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova (Lk 1, 38). Řekni to, co řekla svatá Alžběta: Kdo jsem já, aby ke mně přišla vznešenost mého Pána (Lk 1, 43)? Jak velká je Boží laskavost, jak veliká vážnost, jaká důstojnost, jaká sláva duší, že Pán veškerenstva, ačkoliv to nikterak nepotřeboval, přece přikazuje, aby mu v nich byl vystavěn chrám!
Proto, bratři, s celou svou touhou a náležitým děkováním se snažme stavět mu chrám v nás. Nejprve se starejme, aby přebýval v každém jednotlivci, potom také ve všech zároveň, protože on nepokládá za nehodné ani jednotlivce, ani všechny. Především ať se každý snaží, aby neměl rozpor sám v sobě, protože každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá (Lk 11, 17) a Kristus nevstoupí tam, kde jsou stěny nahnuté a zdi podkopané. Cožpak nechce mít duše neporušený dům svého těla? Nemusí snad odejít, když jsou údy od sebe navzájem oddělené? Ať se tedy podívá, jestli touží, aby Kristus přebýval skrze víru v jejím srdci, to jest v ní samé; ať pečlivě hlídá, aby nežily v nesouladu její údy, tj. rozum, vůle a paměť. Ať je rozum bez nerozhodnosti, aby byl v dobré shodě s vůlí; takový rozum totiž vůle miluje. Vůle pak ať je bez nespravedlnosti, protože takovou vůli rozum schvaluje. Jinak jestliže duše soudí sama v sobě podle pokřivené vůle o tom, co skrze rozum schvaluje, je zde vnitřní válka a nebezpečná nesvornost, protože na takovou vůli rozum vždy útočí, obviňuje ji, soudí a odsuzuje. O tom říká Pán v evangeliu: Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě, aby tě snad neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi atd. (Mt 5, 25). Ať je také paměť bez poskvrny, aby v ní nezůstával žádný hřích, který by nebyl zahlazen čistým vyznáním a vhodnými plody pokání. Jinak vůle nenávidí a rozum zatracuje to svědomí, ve kterém se skrývá hřích. Dobrý příbytek Bohu tedy připravuje ten, jehož rozum není oklamaný, ani vůle zvrácená, ani paměť znečištěná.
Jestliže jsou takto v sobě sjednoceni jednotlivci, je nutné, abychom také my všichni mezi sebou byli spojeni a sjednoceni, a to vzájemnou láskou, která je poutem dokonalosti. Neboť dokonalé poznání v tomto životě nikdo nemůže mít, a snad ani mít nemá. V nebeském domě je poznání potravou lásky; zde však mohlo být na škodu. Neboť kdo se bude chlubit, že má čisté srdce? (Př 20, 9) Proto bylo snadné, aby poznání bylo pokřiveno a poznávající sražen do neštěstí. Radostné poznání bude tam, kde již nebude žádná poskvrna. Onen dům v nebesích je tedy spojen pevněji jako ten, který má zůstat navěky. Tento dům zde je jako stan bojovníků, a proto drží pohromadě s menší pevností. Tento, pravím, je městem naší statečnosti (Iz 26, 1), onen pak městem našeho odpočinku. Proto jestliže zde zvítězíme, tam budeme oslaveni, místo přilby budeme mít královskou korunu, místo meče žezlo a palmu, místo štítu pozlacený plášť, místo brnění oděv radosti. Do té doby se zdá, že je užitečnější, když jsme sužováni, spíše než abychom zahynuli, a lepší, když neseme tíhu štítu a pancíře, spíše než abychom byli zraňováni ohnivými střelami toho zlovolníka. Od toho kéž nás chrání svou nebeskou záštitou ten, který je velebený na věky (Řím 1, 25).
Ukázka ze sbírky Kázání během roku Bernarda z Clairvaux, která vyšla v nakladatelství Krystal OP
