Timothy Radcliffe OP
Božské přátelství je tvořivé. Boří bariéry mezi kulturami Východu a Západu. Zdolává vězení, která jsou vytvářena nemocemi a handicapy. A dokonce překonává ten největší rozdíl ze všech – rozdíl mezi Bohem a stvořením. Teologie přátelství Tomáše Akvinského zažehla novou městskou kulturu 13. století, její nové univerzity a otevření se širšímu světu. Tady byla nová spiritualita, která promlouvala k nové době. A může promlouvat i k té naší.
Máme sklon pohlížet na přátelství jako na záležitost od podstaty privátní. Nicméně naši předkové, pohanští i křesťanští, chápali, že lidské bytosti jsou v podstatě bytosti společenské, a proto by se správa našeho komunálního života měla vyznačovat těmi nejlidštějšími vztahy, tedy přátelstvím. Servais Pinckaers OP napsal: „Spravedlnost dosahuje své dokonalosti až tehdy, když se jí podaří navázat přátelství na různých úrovních společnosti, osobním přátelstvím a přátelstvím v rodině počínaje, a společenským a politickým přátelstvím konče. Podle Aristotela a svatého Tomáše je cílem občanského zákona vytvoření přátelských vztahů mezi občany. Takové přátelství má spočívat na spravedlnosti a dalších ctnostech, bez rozbředlosti či sentimentality.“
Ve srovnání s dnešními megavelkoměsty žili Aristotelés i Tomáš v malých společnostech. To pak člověk mohl většinu lidí, s kterými přišel do styku, znát. To dnes možné není. A přesto jsou naše početné komunity dohromady propojené četnými interakcemi, které mohou být přinejmenším přátelské a spravedlivé, i když se nejedná přímo o přátelství. Společenská krize, kterou se dnes Západ otřásá, je částečně způsobena ztrátou přátelství jakožto integrální součásti civilizované společnosti. Společenské vztahy v byznysu a politice, a dokonce na silnicích – jen si vzpomeňte na zuřivost některých řidičů – jsou konfliktní a soutěživé. Schováváme se ve svých bunkrech s lidmi podobného smýšlení a jen stěží jsme ochotni uznat lidskost těch, kdo patří do jiných kmenů.
V Minnesotě jsem na St John’s University vyslechl přednášku jednoho politického komentátora, který spojoval radikální polarizaci americké politiky s kolapsem přátelství napříč stranami. Říkal, že před několika desetiletími se politici na celé měsíce usídlili ve Washingtonu, takže se pak demokraté a republikáni dobře poznali. Jejich děti navštěvovaly stejné školy, všichni se potkávali v kostele a zvali se na večeře a vznikala tak přátelství, která jim umožňovala chápat a respektovat své oponenty a také hledat řešení a kompromisy. Dnes politici přiletí letadlem, aby něco odhlasovali, a zase co nejdříve spěchají domů. Proslovy si sestavují tak, že přitom mají na mysli své podporovatele doma. Není tu žádný čas na přátelství s oponenty, a tak se nedaří nacházet konsenzus. Spojené státy se posouvají do stavu, kdy v nich není možné vládnout. A dokonce i v menším světě britské politiky se ve světle toho, že o brexitu se vlastně nedebatovalo, musíme ptát, jestli ve Westminsteru přátelství vůbec ještě žije. Rozdělené jsou i rodiny a jejich členové nejsou schopni o tomto tématu mluvit. Dokážeme si spolu alespoň přátelsky povídat?
V této době sílícího populismu sotva existuje důležitější otázka než ta, jestli se člověk dokáže spřátelit s cizími lidmi. Na tom, jestli věříme, že to dovedeme, závisí budoucnost naší civilizace. Náš svět je trhán na kusy terorismem a válkou; miliony lidí se daly do pohybu a svět čelí migraci, jakou nezažil po celá tisíciletí. Uzavře strach z cizinců naše mysli a srdce, anebo se odvážíme na ně pohlížet tak, že jsou – stejně jako my – Božími přáteli?
Náš Bůh, který nás nazývá svými přáteli, má zvyk přibližovat se k nám jako cizinec. Abrahám se Sárou si tiše hledí svého, když se u nich objeví tři cizinci. Hned jim nabídnou svou velkorysou pohostinnost (Gn 18). To je epifanie, zjevení Boha, který Abraháma nazývá svým přítelem. Na konci evangelia podle Jana se Ježíš zjevuje Marii Magdalské a ona ho pokládá za cizince; pro učedníky, kteří právě loví ryby, je Ježíš nějakým cizím člověkem na břehu jezera, „učedníci nevěděli, že je to on“ (Jan 21, 4). Pro učedníky, kteří jdou do Emauz, je to cizinec, kterého potkávají po cestě (Lk 24, 16). Takže pokud ho chceme poznat, přátelme se s cizinci.
Samozřejmě že se nemůžeme přátelit s každým. Ale evangelium nás volá k tomu, abychom nabízeli přátelství těm, s nimiž se nám kříží cesty. Milosrdný Samaritán, který putoval z Jericha do Jeruzaléma, narazil na muže, kterého zloději okradli a nechali ležet u cesty. Jejich životy se protnuly. On v tom okamžiku neprošel kolem jako onen kněz nebo levita, ale navázal s tím cizincem vztah. Ježíš klade otázku: „Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ (Lk 10, 36). Řecké znění je empatičtější: kdo se tomuto člověku „stal“ bližním? Kdo ze sebe učinil jeho bližního?
Rowan Williams připouští, že nikdo z nás nemůže nést nekonečnou zodpovědnost toho, že by byl bližním všem. My nejsme Bůh. „Ale každý z nás nese zodpovědnost, která ožije způsoby, jaké nemůžeme předpovědět.“ Nikdy dopředu nevíme, jestli nenarazíme na někoho, kdo bude ležet u cesty, žebrat na ulici nebo nám v zoufalství zvonit u dveří, a my tak budeme povoláni k tomu, abychom nějak zareagovali. Divadelní hra Lady in the Van (Dáma v dodávce) vypráví skutečný příběh autora Alana Benetta, který jednoho dne zjistil, že mu na příjezdové cestě k domu zaparkovala svou dodávku jedna žena, a on na to musel reagovat, i když tak někdy činil zdráhavě. Zůstala tam patnáct let. Řekl: „Já ji ani dobře neznal. Ale věděl jsem, jaká je.“ Z tohoto náhodného setkání vyrostlo určité pouto. Na vytvoření tohoto vztahu, který nikdy nemohl předvídat, využil veškerou svou emoční inteligenci a dal mu ji k dispozici.
Nikdy nevíme dopředu, kdy budeme povoláni k navázání přátelství s někým, kdo je jiného anebo žádného náboženství, kdo má odlišné politické názory nebo patří do jiné generace. Když ale na takové nečekané okamžiky dojde, můžeme se odvážit do nich vykročit, protože Kristovo přátelství vytváří pouta, která bychom si nikdy nedokázali představit.
Úryvek z knihy Timothyho Radcliffa OP „Být živí v Bohu. Křesťanská imaginace“, která byla vydána v nakladatelství Krystal OP.