Tomáš Černušák
O počátcích dominikánského řádu v českých zemích nám sice vypovídá jen relativně málo historických pramenů, přesto je možné toto důležité období do značné míry rekonstruovat. Týká se to též usazení dominikánů v Brně. První skupina následovníků sv. Dominika vstoupila do rozvíjejícího se města zřejmě již v roce 1222. Jednalo se o řeholníky vyslané přímo zakladatelem řádu do Polska, kde měli za úkol formovat samostatnou provincii. Je totiž možné, že mezi severní Itálií a Krakovem, kde měla později polská provincie svoje centrum, postupovali po obchodní trase spojující Znojmo, Brno a Opavu. Vlastní klášter dominikánů byl v Brně založen až později, přesný letopočet však znám není. Podle listiny z roku 1247 se tak stalo v době vlády moravského markraběte Přemysla, syna krále Přemysla Otakara I., což by spadalo do let 1227–1239. Vedle Prahy, Olomouce a Hradce Králové však patřil do nejstarší vrstvy zdejších klášterů, všechny ostatní mají svůj počátek až v druhé polovině 13. století.
Dominikáni přinášeli s sebou do Brna, stejně jako to činili v jiných místech, novou spiritualitu zdůrazňující chudobu a kazatelství jako klíčové principy apoštolského života, jak jej reprezentoval zakladatel řádu. Je nepochybné, že se v městě záhy kolem nich shromáždili věřící, pro které byl tento model zbožnosti atraktivní a usilovali jej ve svých podmínkách napodobit. Ostatně snad právě v Brně poznala řád také sv. Zdislava. Důkazem je ovšem zejména pozoruhodný a u nás zatím ojedinělý způsob vzniku prvního kláštera dominikánek v českých zemích. Nevznikl totiž z vůle nějakého donátora, ale z původně dobrovolné skupiny žen, usilujících o důsledný život podle evangelia v komunitě. Nejstarší zmínka o ní se nachází v listině pasovského biskupa Rudigera z roku 1241, kde se ještě nehovoří o instituci kláštera či nějaké řeholi, jak by se dalo čekat, ale zmiňuje pouze „společenství žen sloužících Bohu“, které se usadilo vedle budovaného kostela Cela sv. Marie. Komunita byla vedená jistou Herburkou, o jejímž původu nic bližšího nevíme. Záhy se společenství podařilo nalézt bohatého „sponzora“. Stal se jím brněnský měšťan Oldřich Černý, díky jehož velkorysému daru se mohlo transformovat ve standardní klášter se závazkem klauzury, jak to vyžadovaly kanonické předpisy. Oldřich Černý daroval ženám u kostela Cela sv. Marie dokonce vlastní dům, v němž žil. V roce 1244 se již komunita řídila řeholí sv. Augustina. Na určité ovlivnění ze strany dominikánů by poukazovala skutečnost, že v roce 1248 bylo společenství žen inkorporováno do dominikánského řádu, který tak měl nad ním převzít duchovní péči. Stalo se tak prostřednictvím textově identické listiny papeže Inocence IV., která byla vydána v roce 1245 pro klášter v Montargis. Řeholnicím z tohoto francouzského kláštera se díky papežově rozhodnutí podařilo obejít starší zákaz magistra dominikánského řádu z roku 1228 ohledně přijímání péče o nově vznikající ženské komunity, které se začaly objevovat v poměrně velkém počtu pod vlivem nových náboženských ideí počátku 13. století. V letech 1245–1250 příkladu kláštera v Montargis napodobilo více než třicet ženských komunit v Evropě, mezi nimi byla též – jako jediná u nás – ta u brněnského kostela Cela sv. Marie. Zdá se, že výraznou zásluhu na vydání této papežské listiny měl již zmíněný Oldřich Černý, který v letních měsících roku 1248 pobýval v Lyonu, kde byl dokument vydán. Jiná listina nám odkrývá důvody tohoto pobytu a vlastně i motivace donace, kterou učinil. Černý v ní usiloval o její papežskou ochranu a v textu je označen jako „laicus cruce signatus“, tedy „laik označený křížem“, jinými slovy křižák. Snad se jednalo o jeho dobově podmíněnou reakci na nové náboženské hnutí 13. století.
Další osudy Oldřicha Černého nejsou známé. Je možné, že se nalodil s výpravou francouzského krále Ludvíka IX., která se v téže době chystala v jižní Francii a která skončila porážkou křižáků v Egyptě, a možná i na výpravě zahynul. Každopádně po roce 1248 o Oldřichu Černém jako o živém již neslyšíme. Herburka, která vedla komunitu žen u kostela Cela sv. Marie, se stala první převorkou nového kláštera dominikánek a zůstala jí nejméně do roku 1263, kdy je naposledy zmiňována jako živá. Klášter, označovaný v dalších staletích podle své zakladatelky jako „herburský“, přečkal klidné i neklidné doby až do konce 16. století, kdy byl papežem v důsledku úpadkového stavu a malého počtu řeholnic zrušen.
Převzato z časopisu OPusculum 6/2022