Tomáš Akvinský
Zdá se, že o lásce žádné přikázání být nemá.
- Láska dává určitý způsob [uskutečnění] úkonům všech ctností, k nimž nám byla dána přikázání, neboť je formou ctností, jak bylo řečeno výše. Podle obecné shody však způsob [uskutečnění] k přikázání nepatří. O lásce tedy nemají být žádná přikázání.
- Láska, která je „rozlita v našich srdcích skrze Ducha svatého“ (Řím 5, 5), nás osvobozuje, neboť „kde je Duch Páně, tam je svoboda“, jak se praví ve 2 Kor 3, 17. Povinnost, která vzniká z přikázání, je však protikladem svobody, neboť přináší nutnost. O lásce tedy nemají být žádná přikázání.
- Láska má přednostní místo mezi všemi ctnostmi, k nimž jsou zaměřena přikázání, jak plyne z toho, co bylo řečeno výše. Kdyby tedy o lásce byla dána nějaká přikázání, měla by být kladena mezi hlavní přikázání, což jsou přikázání Desatera. Tam ale nejsou. O lásce tedy nemají být žádná přikázání.
Na druhé straně
To, co od nás Bůh požaduje, spadá pod přikázání. Bůh však od člověka požaduje, aby ho miloval, jak praví Dt 10, 12. O lásce jakožto milování Boha tedy mají být přikázání.
Odpověď
Jak bylo řečeno výše, přikázání má v sobě povahu povinnosti. Nakolik má tedy něco povahu povinnosti, natolik to spadá pod přikázání. Něco je však povinností dvěma způsoby: za prvé o sobě, za druhé kvůli něčemu jinému. Povinností o sobě je v jakékoli oblasti to, co je cílem, neboť cíl má povahu dobra o sobě. Povinností kvůli něčemu jinému je pak to, co je k cíli zaměřeno, např. povinností o sobě je pro lékaře uzdravovat, zatímco povinností kvůli něčemu jinému je pro něj dávat léky k uzdravení. Duchovním cílem života je však spojení člověka s Bohem, což se děje skrze lásku, a k tomu je jako k cíli zaměřeno vše, co patří k duchovnímu životu. Proto také Apoštol v 1 Tim 1, 5 praví: „Cílem přikázání je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z nepředstírané víry.“ Všechny ctnosti, k nimž jsou nám dána přikázání, jsou zaměřeny buď k očišťování srdce od vírů vášní (což jsou ctnosti zaměřené na usměrnění vášní), nebo přinejmenším k dobrému svědomí (což jsou ctnosti zaměřené na skutky), nebo ke správné víře (což je to, co patří k bohopoctě). A tyto tři věci jsou potřebné k milování Boha, neboť nečisté srdce je odváděno od milování Boha vášní tíhnoucí k věcem pozemským. Špatné svědomí vzbuzuje hrůzu z božské spravedlnosti kvůli strachu z trestu. Předstíraná víra vnucuje afektům nepravý obraz Boha a odděluje nás od Boží pravdy. V každém rodu je však větší to, co je o sobě, než to, co je kvůli něčemu jinému. A proto se největší přikázání týká lásky, jak praví Mt 22, 39.
K námitkám
- Jak bylo uvedeno výše v pojednání o přikázáních, způsob milování nespadá pod přikázání o úkonech jiných ctností, např. přikázání „cti otce svého i matku svou“ neříká, že to má být z lásky. Úkon lásky však spadá pod zvláštní přikázání.
- Povinnost přikázání je protikladem svobody jen u člověka, jehož mysl je odvrácená od toho, co se přikazuje, jak je to vidět u těch, kteří zachovávají přikázání jen ze strachu. Přikázání lásky lze však naplnit pouze z vlastní vůle. Proto svobodě neodporuje.
- Všechna přikázání Desatera jsou zaměřena k milování Boha a bližního. A proto nemohla být přikázání lásky zařazena mezi přikázání Desatera, ale jsou obsažena v každém z nich.
Úryvek z traktátu O hříších proti lásce a daru moudrosti v Teologické sumě, který vyšel v nakladatelství Krystal OP