Josef Pieper
S velkou jistotou staří tvrdili, že v nazírajícím člověku lze najít všechno to, čím se vyznačuje a odlišuje i člověk šťastný; a že každodenní řeč připisuje oběma tytéž znaky. Tyto shody, říká Tomáš, jsou „zcela zjevné“, manifeste apparent. Jaké společné znaky to mají být?
Například: simplicitas, jednoduchost, prostota vlastní pohledu kontemplace (celá síla pohlížejícího se soustředí v jednom pohledu), toto „mít vše v jednom“ patří, říká se, i k bytí šťastným. Zdá se mi, že to potvrzuje vnitřní zkušenost. Všechno je náhle zcela prosté! – tak mluví ten, kdo je šťastný. Dala by se uvést i jedna Nietzschova sentence: „Štěstí člověka spočívá v tom, že pro něj existuje nějaká nediskutovatelná pravda.“ V této větě se bytí šťastným a vztah k pravdě spojují kvůli své „prostotě“. Diskuse znamená pohyb sem a tam, argument a protiargument, mnohost hledisek, ano a ne. Avšak pravda, která je „nediskutovatelná“ nejen fakticky, třeba z duchovní lenosti nebo tvrdohlavosti, nýbrž která je mimo všechnu diskusi, včetně vnitřní rozepře: to je simplicitas vlastnění, jehož nejvyšší podobou je zření.
Dále: k důvodům, proč v této tělesné existenci nemůže existovat dokonalá blaženost, patří podle Teologické sumy tento: člověk není schopen nepřetržitě trvajícího aktu. Štěstí však není štěstí, pokud neztratitelně netrvá; štěstí „chce věčnost“. Nietzsche, u kterého najdeme geniální poznámky k fenomenologii štěstí, říká: „štěstí se stává štěstím vždy skrze jedno: […] skrze schopnost nehistoricky pociťovat“. Kdo je šťastný, vystupuje ze sledu oddělených okamžiků do spočívajícího Teď, do nunc stans, v němž je „všechno najednou“. – Právě to však opět spojuje šťastného s nazírajícím. Nejenže se prostý vhled intelektu má k diskursivnímu pohybu ratio jako věčné k časovému; člověk navíc dokáže v nazírání, v kontemplaci, setrvávat neúnavněji a déle bez přerušení než v jakékoli jiné činnosti; čas letí. Oba činí krok ven z času, šťastný i nazírající.
Obě postavy, říkají staří, spojuje také toto: už samo vidění je obšťastňující! „Vidění dáváme přednost před vším“, čteme v první kapitole Aristotelovy Metafyziky. – Kdybychom už dávno nevěděli, že potěšení z vidění patří k nejelementárnějším, nejnezadržitelnějším, nejhledanějším potěšením člověka, pak bychom to poznali z každodenního faktu „žádosti očí“, hypertrofované lačnosti pohlížet, nutkavého chtění vidět a z rozsahu této úchylky, která, jak se zdá, ohrožuje právě ty síly, jež náležejí ke středu naší bytosti. – To nám mimochodem připomíná, že kontemplace stvoření možná není ničím ohrožována tak smrtelně jako tímto neúnavně produkovaným zdánlivým světem prázdných vzruchů, jejichž optický hluk otupuje vnímavost duše.
Ale měli jsme mluvit o společných rysech, které spojují šťastného s nazírajícím. Dalším je tento: Kdo je šťastný, nepotřebuje nic a nikoho. Ne že by se odtahoval, naopak už je se vším a se všemi v souladu; všechno má „při sobě“; nic se mu nemůže stát. Totéž však lze říct o nazírajícím: potřebuje jen sebe; nic mu nechybí; omnia secum portat. Žije v uzavřené kouli. Přesně vzato jej nelze ani vyrušit. To platí pro Archiméda, který nezpozoroval dobytí svého města, i pro křesťanského svědka krve, o kterém se říká, že jej ani mučení nemohlo vytrhnout ze štěstí pohlížení.
A nakonec: klid, nezatíženost povinnostmi, pokoj patří k prvkům štěstí. Člověk napřed musel uniknout shonu, štvanici, neklidu, nutnosti starat se; jinak není šťastný. A kontemplace? Ta nejen předpokládá, že člověk je svobodný od pout všedního, služebného konání; sama tuto svobodu uskutečňuje tím, že je zřením.
Nedávno jsem se nečekaně setkal s potvrzením těchto myšlenek, velmi přesným a naprosto „moderním“, založeným na bezprostřední zkušenosti lidského srdce. Našel jsem je ve vzpomínkách George Santayany, jednoho z těch filosofů naší doby, kteří si zaslouží největší pozornost a úctu. Santayana vypráví, jak s jedním přítelem, znalcem umění, procházel velké světové obrazárny. A když jej jednou viděl stát v dokonalém pohroužení a uchvácení před jedním mistrovským dílem, pak – říká s plnou vážností a se zjevným nárokem, že vyslovuje filosofickou tezi – „[…] pak ze mne mé břemeno spadlo; a pochopil jsem, že všechno lidské snažení i celé dějiny budou korunovány, pokud vůbec, jedině ve zření.“
Úryvek z knihy Josefa Piepera „Štěstí a kontemplace“, která byla vydána v nakladatelství Krystal OP