Humbert z Romans
Řeholník [a nejen on] nesmí nikdy mlčet, když má mluvit, a nikdy mluvit, má-li mlčet. A když se někdo rozhodne promluvit, nejprve musí svá slova v duchu uvážit, nakolik jsou počestná, skromná, pravdivá, a pak ať s láskou přednese, co chce říci. Prolhaný, vychloubačný, nadutý a vznětlivý jazyk mají Bůh i lidé v nenávisti (srov. Př 6, 17). Pozorně tedy uvažte, nejmilejší, co anebo komu, kdy anebo kde, jak a kolik a z jakého důvodu vlastně mluvíte, abyste tak svými řečmi, kdyby jim chyběly náležité okolnosti, nevyvolali zlo ve svém srdci anebo nezpůsobili pohoršení v duši posluchače.
Dávejte si tedy dobrý pozor ve svých rozhovorech na tři věci: na gesto, hlas a obsah; abyste byli v gestech ukáznění, v hlase mírní a abyste vždy říkali jen to, co je pravda.
Neveďte slovní potyčky, ani nechtějte v každé hádce zvítězit.
Vždy je třeba vyvarovat se slov, která škodí těm, kdo je říkají, anebo těm, kdo je poslouchají. Podobně je třeba vyvarovat se takových řečí, které buď tomu, kdo mluví, nebo tomu, kdo naslouchá, anebo tomu, o kom se mluví, nejsou ke cti.
Musíme také uvážit dobu k mluvení (srov. Kaz 3, 7), protože někdy není třeba říci nic, někdy jen něco. Nikdy však nenastane chvíle, aby bylo možné říkat věci zlé, ale ani všechny dobré.
Někdy také musíme zmlknout už proto, že druhý začal mluvit, aby se nezdálo, že ho přerušujeme.
Jindy je třeba mlčet, protože duše posluchačů nejsou připraveny na to, co bychom chtěli říci.
Jindy je třeba mlčet, abychom se vyvarovali mnohomluvnosti anebo proto, že jsme ještě nenašli vhodnou formu k tomu, co chceme sdělit.
Staří ať mluví o rozvážných radách, mladí o naléhavých úkolech, moudří o tajemstvích Písma, prostí o příkladu dobrých skutků. Ti, kteří mají vnější zaměstnání, ať mluví o starostech činného života; ti, kteří vedou tichý život, ať mluví o sladkosti života kontemplativního, představení o správě časných a duchovních dober, podřízení o poslušnosti k nadřízeným.
A když chceme s někým mluvit, abychom se sami vzdělávali, obracejme se na takové lidi, jejichž názory nás přivedou k ctnosti. A když se my rozhodneme někoho vzdělávat svým slovem, mluvme jen k tomu, u koho můžeme doufat, že ho naše povzbuzení mohou napravit.
Naše učení ať tedy vybízí bázlivé k vytrvalosti, pyšné k bázni, drzé k pokoji, vlažné k horlivosti, upovídané k mlčenlivosti, mlčenlivé k povzbudivým hovorům, netrpělivé k tichosti, nedbalé k bdělosti, kruté k laskavosti a ty, kdo jsou ukvapení a dotěrní, ke skromnosti.
Dále je třeba vyvarovat se, aby bratr při mluvení nedělal nevhodné pohyby, a to ani očima nebo ve tváři, protože to oslabuje milost plynoucí z jeho promluv.
Chraňte se také slov hořkých, nadutých, nactiutrhačných, pochlebovačně úlisných anebo zlomyslných; nepřísahejte a neveďte ani zbytečné nebo prázdné řeči.
Tak jako nesmíte nepřítomným nactiutrhat, tak ani přítomné nezesměšňujte. Nemoudrým se neposmívejte a moudrým nezáviďte.
Buďte němí, pokud jde o marnosti, ale výřeční v tom, co obohacuje; nemějte ve svých promluvách srdce na jazyku, ale spíš jazyk na srdci. A když už se rozhodnete něco říci, mluvte stručně a rozumně.
Zamilujte si mlčenlivost a prchejte před lidskou vřavou, protože mlčením dosáhnete, že vaše svědomí bude čisté, uniknete trestu, zachováte si pokoj a mnohem snáze pozvednete svou duši ke kontemplaci. Čím více se vzdálíte hlučným záležitostem, tím více se k vám přiblíží Bůh.
výňatek z Dopisu o třech základních řeholních slibech,
který napsal Humbert z Romans
a vydalo nakladatelství Krystal OP