Myšlenky křesťanů prvních staletí
Rozhovor s Davidem Vopřadou o nových knihách nakladatelství Krystal OP
Dvě starověká díla o svátosti křtu připravil k vydání teolog a vyučující na KTF UK P. DAVID VOPŘADA. V nadcházejícím roce mají vyjít v dominikánském nakladatelství Krystal OP.
Obě publikace jsou zaměřeny na křest a doprovázíte je vlastním pojednáním o této svátosti v rané církvi. Je dnes právě toto téma tak aktuální?
Zažíváme okamžik dějin, kdy můžeme křesťanství přenést přes práh třetího tisíciletí a nacházet jeho podoby schopné odpovídat na tázání a potřeby člověka naší doby. Nelze jen pokračovat v tom, co se dělalo v uplynulých staletích a co fungovalo tehdy – mnoho z toho nás ani naše současníky neoslovuje. Má-li evangelium zasáhnout naše blízké, přátele, kolegy, je třeba promýšlet nejhlubší smysl toho, v co věříme.
Křest přitom tvoří jasný a stěžejní moment našich životů z víry. Když čteme, jak tuto svátost nahlíželi křesťanští autoři prvních staletí, můžeme se učit odpovídat na potřeby doby se stejnou odvahou, jakou prokazovali oni. To je na církevních otcích fascinující – ne slepě kopírovat, ale dívat se s otevřenýma očima a nebát se jednat tak, aby se spása dostala až „do končin země“.
Prvním vybraným autorem je Tertulián se svým spisem O křtu. Kdo to byl?
Tertulián je první významný latinsky píšící křesťanský autor přelomu 2. a 3. století a nelze o něm říci, že by byl autorem mdlým. Navíc často poskytuje vůbec první informace, jak se co v křesťanském prostředí dělalo. V českém kontextu se mu dlouhodobě věnuje Petr Kitzler, který vydal i jeho spis O hrách. V Krystalu pak vyšly jeho texty věnované manželství, které přeložil Pavel Koronthály. Společně s ním jsme loni vydali také Tertuliánovo pojednání O modlitbě.
Jaké místo zaujímá spis O křtu ve vývoji církevní nauky?
Tertulián je vůbec prvním autorem, který věnoval křtu celý spis. Žádné hlubší uvažování o křtu před ním nenajdeme. Ale ani on nenabízí žádné systematické pojednání, je to příležitostný text, v němž autor reaguje na tehdejší popírače, kteří tvrdili, že křest k ničemu není. Celkem láskyplně pak představitelku této skupiny tzv. kainitů (kterou obviňuje, že křesťany-rybky nechává na suchu, aby uhynuly) nazývá „zmijí“. Ukazuje, jak je křest provázán s hmotným světem, co v člověku působí, a odpovídá na několik velmi konkrétních otázek – například jestli se tedy mohou spásy dočkat apoštolové, kteří podle všeho nepřijali křest Ježíšův, nýbrž Janův, nebo co se stane s katechumeny, kteří byli umučeni a nebyli pokřtěni vodou, nýbrž krví.
Druhou knihu – Křestní promluvy – sepsal v 5. století Quodvultdeus, žák sv. Augustina. Co o něm víme?
Víme o něm, že se setkal se sv. Augustinem jako jáhen a spolupracovali spolu při odhalování „ujetých nauk“ tehdejší doby. Žil v době, kdy se měnilo paradigma jeho světa. Jako biskup v Kartágu zažil vpád Vandalů a celý jeho starý svět mu mizel před očima. Přesto věnoval obrovské úsilí přípravě zájemců o křest: tento jeho zájem je neskutečně motivující.
Vandalové se svým králem Geiserichem se do Afriky přeplavili roku 429, krátce předtím, než se Quodvultdeus stal biskupem. Nad katolíky visel meč pronásledování, protože Vandalové byli jinověrci – ariánští křesťané. Ale Quodvultdeus nemlčel, povzbuzoval, učil, vzdělával, křtil. I když nebyl takový génius jako sv. Augustin, dělal, co mohl, a nejlíp, jak mohl – a to nebylo málo.
Nakonec padlo roku 439 i Kartágo – a následující rok se Geiserich hlasitého biskupa zbavil. Spolu s kartaginskými kněžími jej posadil na děravou loď a poslal na otevřené moře napospas živlům. Loď přesto doplula až do Neapole. Tam, v katakombách sv. Januária, lze dodnes vidět místo, kde byl sv. Quodvultdeus nejspíš pohřben.
Má smysl vydávat dnes tato starobylá díla?
Jednak je dobré znát, jak křesťané prvních staletí smýšleli, a mnoho jejich spisů nepostrádá literární kvality. Stále mě překvapuje, jak pozitivně naši studenti reagují na rozličné podoby raného křesťanství. Formační význam patristiky nicméně považuji za zásadní. Církevní otcové nutí čtenáře kriticky uvažovat, rozlišovat, hodnotit. Když ne jinak, alespoň v tom, že kulturní podoba křesťanství, kterou považujeme za „tradiční“ nebo za „tu jedinou pravou“, je pouze jednou z mnoha tváří víry – ta sice zůstává stejná, ale na různých místech a v různých dobách získává různý výraz.
Právě to mi dává velkou naději v naší době, kdy se snažíme své víře vtisknout tvář, která by promlouvala k našim současníkům.
Na co se musí připravit překladatel?
Hlavně na to, že se hodně naučí. Zjistí, že aby správně pochopil, o čem je u daného církevního otce řeč, nemůže vycházet pouze ze svých předpokladů a dojmu, že ví, co určitá věta znamená. Je to jako objevování nových světů, přijdou vhod znalosti z mnoha oborů: historie, filozofie, filologie, zeměpisu, archeologie, teologie, dějin literatury. Ale aspoň si chvíli připadáte jako Kryštof Kolumbus objevující nové kontinenty. Vrhne vás to k hlubšímu pochopení vlastní víry, toho podstatného, a naučí vás to tyhle perly předávat dál dnešním jazykem.
David Vopřada: Quodvultdeus, Křestní promluvy a Tertulián. O křtu (Krystal OP, v přípravě)
Alena Scheinostová
Převzato z Katolického týdeníku, Perspektivy 6/2021, s. 9, se svolením autorky