Co nemůžeme (ne)darovat?

Liturgické texty posledních nedělí nám nabídly dvě evangelní podobenství, o prozíravých a pošetilých pannách (Mt 25, 1–13) a o hřivnách (Mt 24, 14–30).

V den příchodu ženicha říkají prozíravé panny těm pošetilým, že olej do lamp jim nemohou dát. Nezbylo by nám, ani vám: jděte, kupte si. Neříkají to z cynického výsměchu, na nákup už je totiž v tuto chvíli pozdě. Všechny panny, i ty pošetilé, vědí, že jsou velmi důležité skutečnosti, které nemohou nikomu darovat: své panenství. To uchovávají pro ženicha. A pak každá z nich potřebuje lampu, a do ní olej. O ten teď jde. Olej věrnosti, to jsou hodiny strávené na modlitbách. Skutky milosrdenství. Duchovní trénink. To za nás nikdo neudělá, nelze to někomu druhému dát. Můžeme k tomu druhé povzbuzovat, učit je tomu, vydávat dobré svědectví, dokud je čas. Ale nedá se to předat, darovat druhým jako ledvina nebo krevní plazma. A to ne ze škudlilství nebo nedostatku velkorysosti, ale z podstaty věci. Každý je chrám Ducha svatého, ve kterém se Já a Ty nemohou vzájemně vyměňovat a vykrádat. Přebývat v nich může pouze Bůh. Olej věrnosti je čekání na něho.

A teď o krok dál. Co naopak nedarovat nelze, jsou hřivny. Jejich zakopání je tou největší tragédií. Tak jako peníze nemohou hnít na účtu, do nás vložené dary čekají na darování, na zúrodnění. Péče o druhé, slovo, umění, know-how. Rada, útěcha, radost. Pomoz! Nezakopávej ani sebe, ani to, co ti bylo darováno!

Sami se v dnešním světě tlačíme k vyprázdnění. Vyfoť se, sdílej se, napiš. Neodpovídáš? Jdi se vycpat, nech si svůj olej. A pak je tu druhý extrém: každý ve své bublině, na svém telefonu, se svými sluchátky. A nikdo neslyší, nikdo nevnímá. Srdce zakonzervovaná ve vnitřních obvodech. A kde jsou tvé hřivny? Čeho se bojíš?

V nadpise záměrně chybí předmět: darovat komu. Něco můžeme darovat pouze Bohu a nikomu jinému. A něco mu nemůžeme darovat, když to nedarujeme druhým. Naopak: když si to necháme pro sebe, přijdeme o to i my sami. Takový je zákon daru.

kázání fr. Lukáše Fošuma OP